Svůj nástroj miluje i nenávidí zároveň. „Jsou to jen studené kovové tyče,“ říká o vibrafonu Joel Ross. A dodává, že je těžké z nich dostat nějaký výraz. Ale to je pro něj výzva, palivo pro všechno, co dělá. A je v tom zatraceně dobrý.
Možná měl být Joel Ross bluesmanem, protože se narodil v roce 1995 na chicagském South Side, bývalém černošském ghettu, které je od 40. let nejtypičtějším místem pro elektrické blues. Jeho otec byl v našem prostředí v minulých stoletích známý jako regenschori v místním kostele, vedoucí sboru a jeho doprovodné kapely. Joel v něm spolu se svým bratrem-dvojčetem Joshem hrál na bicí od svých tří let a rytmus gospelu, který je tak ústřední pro veškerou černou hudbu, kam až paměť dohlédne, se mu dostal hluboko pod kůži. Ale vedle toho se k němu ve velmi raném věku dostal moderní jazz z rodinných nahrávek. Kromě géniů kalibru Davise, Monka a Coltrana, Milt Jackson, bezpochyby nejvýznamnější vibrafonista padesátých a šedesátých let, člen slavného Modern Jazz Quartet a blízký spolupracovník všech tří jmenovaných a mnoha, mnoha ostatní neunikli jeho radaru. Ideální idol pro mladého kluka, který v deseti letech vlastně čirou náhodou ve školní kapele přešel od bicích (které převzal jeho bratr) ke xylofonu, dřevěnému předchůdci vibrafonu.
Rossovo vážné ponoření do jazzové hudby začalo na umělecky orientované střední škole, která měla partnerství s Jazz Institute of Chicago, organizací, která organizuje slavný Chicago Jazz Festival – a tato zkratka přivedla Joela Rosse do těsné blízkosti obou žijících klasiků, jako je Herbie. Hancock a mladší umělci jako Gerald Clayton a Robert Glasper. A během dalších studií, tentokrát na Brubeck Institute v Kalifornii, byl mentorován vynikajícím vibrafonistou Stefonem Harrisem.
Rossova reputace se začala šířit jazzovou krajinou, a to mu umožnilo vstoupit do roku 2019 natáčením svého debutového alba s opravdovou parádou, totiž s prestižním labelem Blue Note v zádech. Po albu KingMaker následovaly tři další, včetně letošních nublues, které naznačují, jaký charakter pravděpodobně budou mít Rossovy vlastní skladby a několik přepracovaných standardů. No, nakonec jsme se dostali k blues…
