JazzFestBrno uvádí Harry Sokal Groove a Chris Porter Quartet.
Harry Sokal Groove:
Harry Sokal – saxofon, Raphael Wressnig – Hammond B-3 varhany, Lukas Knöfler – bicí
Harry Sokal se pohybuje v hudebním prostředí již několik dekád, a to jak se svými vlastními inovativními projekty (Depart, Full Circle, Roots Ahead, Voices of Time, Stories a Free Tenors), tak jako prvotřídní sideman např. pro Arta Farmera, Carlu Bley nebo Joea Zawinula. Ale snad nejvíce se Harry Sokal proslavil díky svému angažmá ve Vienna Art Orchestra, v němž po boku kapelníka Mathiase Rüegga fungoval po celou dobu životnosti orchestru. Sokalovo současné trio Groove a jeho nedávné CD s mnohé slibujícím názvem Where Sparks Start to Fly potvrzuje, proč je Harry Sokal považován za jednoho z nejzajímavějších evropských saxofonistů dneška. Zaujme totiž sdělností i virtuozitou na straně jedné, na straně druhé uměním aplikovat technické finesy ve prospěch hudby. Harry Sokal je prostě hudebník par excellence, jenž vždy staví obsah před sebestřednou touhu po potlesku ze strany publika. V aktuálním projektu Harry Sokal Groove kapelník v maximální míře využívá rytmickou sílu talentovaného tandemu Raphael Wressnig na Hammond B-3 varhany a Lukas Knöfler na bicí. Sokal ostatně s tímto dynamickým párem v minulosti spolupracoval v nejrůznějších sestavách. Wressnig našel v průběhu své kariéry svůj vlastní jedinečný zvuk, který vychází z kořenů R&B a zformovat jej pomohli i Jimmym Smith nebo Billy Preston. Lukas Knöfler pochází z jazzového prostředí a nashromáždil cenné zkušenosti v Nouvelle Cuisine Big Band a po boku kytaristy Karla Ratzera.
Chris Porter Quartet:
Chris Potter – saxofon, David Virelles – piano, Joe Martin – kontrabas, Marcus Gilmore – bicí
Technicky možná nejvyspělejší saxofonista současnosti a bez přehánění kultovní postava mezi jazzovými saxofonisty Chris Potter není v Brně poprvé, svou premiéru si odbyl v kapele Unity Band Pata Methenyho, jejíž koncert v roce 2012 ozdobil svojí dynamickou hrou. Vedle práce pro jiné kapelníky se ovšem již dávno vyprofiloval jako uznávaný skladatel a leader, podle mnohých jeden z předních jazzmanů své generace. Potter se narodil počátkem sedmdesátých let a formovala jej tedy především léta osmdesátá a devadesátá, kdy prožíval revival hlavně straight-ahead jazz. Jeho zázračné začátky v kapele Reda Rodneyho jsou jazzovým fanouškům známy, ovšem byly to především tovaryšské roky v letech devadesátých, které mu zajistily pevné místo na slunci. Na dobře vystavěné základy začal ovšem v další dekádě projektovat mnohem komplikovanější stavbu především pod vlivem svých dalších zaměstnavatelů Davea Douglase a Davea Hollanda. Je víc než jisté, že právě Holland ovlivnil Potterův skladatelský naturel natolik, že se jeho vlivu dodnes nedokáže zcela zbavit. Sám to ostatně potvrdil před lety v rozhovoru pro časopis Harmonie: „Lichá metra mě vlastně zajímala už poměrně dlouho, ale fakt, že mohu být v Daveově kapele, rozhodně zprostředkoval moje častější setkávání s nimi a potažmo i intenzivnější přemýšlení o nich.“ Podobně jako jeho instrumentální předobraz Michael Brecker si i Potter rozšiřoval vyjadřovací prostředky ve výtečných popových kapelách, mj. Steely Dan, i jazzových ansámblech osobností, jež jsou zvyklé vyprodávat sportovní haly (např. Herbie Hancock). „Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem vedle jazzu mnoho popové hudby, podobně jako většina jazzmanů mé generace,“ vysvětluje Potter. „James Brown, Aretha Franklin, Stevie Wonder, Beatles, všichni tito jsou pro nás stejnými klasiky jako třeba Miles Davis. Zdá se mi, že atmosféra, ve které existuje publikum, ochotné sdílet vědomí, že mohou prožívat věci společně, se vrací. Alespoň doufám.“ Chris Potter je jedním z nejzaměstnanějších jazzmanů současnosti a možná i pod tíhou nejrůznějších závazků si svoji vlastní kapelu ne dost hýčká. Berme tedy jeho festivalový koncert jako opravdovou událost.
