JAZZFESTBRNO

V kontextu přehlídky JazzFestBrno máme pianistu Sullivana Fortnera zafixovaného především z roku 2022, kdy naprosto kongeniálně doprovázel americkou zpěvačku Cécile McLorin Salvant. Už tehdy byla jeho hra natolik skvělá, že bylo jen otázkou času, kdy jej festival také pozve k vystoupení, v němž bude hrát hlavní roli.

Na scéně orchestrálního jazzu je jen málo tak široce respektovaných osobností jako je americká dirigentka a skladatelka Maria Schneider. Doslova na ni přísahají vlastně všichni, pro které forma velkého orchestru neskončila smrtí Gila Evanse.

Občas se stává, že nějaký virtuos v mladém věku vyletí nad obzor, zazáří, a vytratí se. Italský kytarista Matteo Mancuso, pohybující se v oblasti fúze jazzu, rocku a funku, je sice pořád ještě relativně mladík, ale na scéně se už pohybuje přece jen příliš dlouho na to, aby se ukázalo, že naděje v něj vkládané byl pouhý omyl.

Asi by stačilo říct, že je držitelkou pěti cen Grammy v oboru jazzového zpěvu, a nebylo by třeba nic dodávat. Tolika poctami certifikované hrdlo jaksi hovoří samo za sebe. A nejen hovoří, hlavně brilantně zpívá. 

Hudba byl pro Dianne Reeves osud daný do kolébky, narodila se do rodiny, kde byl muzikant, kam oko dohlédlo – otec zpěvák, matka trumpetistka, strýcem byl Chares Burrell, kontrabasista nejen jazzový, ale proslulý i tím, že jako vůbec první Afroameričan byl členem významné americké filharmonie (konkrétně denverské). A aby toho nebylo málo, bratrancem byl slavný klávesista a zpěvák George Duke. Ten také produkoval zpěvaččino první album po podepsání smlouvy s významnou firmou Blue Note, za které byla poprvé nominována na Grammy a vystřelilo ji dokonce na první místo jazzového žebříčku. Hudebně se pohybovalo mezi moderním jazzem, R&B, soulem a fusion, to nejen díky producentovi, ale i muzikantům, které na nahrávání sezval, mezi nimiž byly takové hvězdy jako Herbie Hancock, Tony Williams nebo Stanley Clarke.

V té době už měla Dianne Reeves za sebou řadu zkušeností. Zpívat a hrát na klavír začala v patnácti letech, v roce 1971, byla členkou středoškolské kapely, ze které si ji „k sobě“ vytáhl trumpetista Clark Terry. Po vystudování klasického zpěvu na coloradské universitě se přestěhovala do jednoho z hlavních měst showbusinessu Los Angeles, kde pracovala v klubech mj. se saxofonistou Stanleym Turrentinem nebo pianistou Billym Childsem. Ještě před podpisem smlouvy s Blue Note vydala u malých labelů tři alba coby jakousi předehru k velké kariéře.

Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény, zosobňující její proměnlivost a provázanost s dalšími žánry, dokazující, že jestli něco aktuální jazz není, tak nevzrušivý zvukový doprovod ke kafíčku tet posedávajících na lázeňských kolonádách.

Přestože se narodil ve Švýcarsku, což, pravda, zrovna není jazzová velmoc, nepočítáme-li samozřejmě festival v Montreux, měl pro hudbu dobré rodinné zázemí. To když mu doma dovolili tlouct do první dětské bicí soupravičky už ve dvou letech, a sotva se stačil muzikantsky rozkoukat, už seděl na bubenické stoličce v kapele svého otce, profesionálního baskytaristy. V osmnácti získal první profesionální angažmá v kapele jamajského jazzového pianisty Montyho Alexandera, se kterým absolvoval evropské turné po významných festivalech a dokonce se mu podařilo jednorázově doprovázet takové hvězdy jako byli Dizzy Gillespie nebo Nina Simone.

Inovátor jazzového kontrabasu na konci roku 2024 vydává album, které slibuje nově definovat vztah kontrabasu a bicích, posune groovy na zcela novou úroveň a vytvoří svěží a nadčasový zvuk. Materiál z alba pak zazní na evropském turné ve stejné sestavě, v jaké byl nahrán.

Kytarista Dominic Miller je dokonalou ukázkou hudebníka, který se může na jedné straně bez problémů pohybovat v nejvyšších sférách showbusinessu, a na straně druhé mu nedělá žádný problém koncertovat v malých klubech pro zlomek publika, na které je z jiných štací zvyklý. A nejenže jej oba druhy oněch posluchačů přijímají s otevřenou náručí, ale z velké části se také prolínají.

Katedra jazzu Janáčkovy akademie múzických umění se už téměř patnáct let chlubí nejen vynikajícím pedagogickým sborem, ale především talentovanými studenty. Ti dostávají prostor také během již tradičního festivalového koncertu.

Od chvíle, kdy v roce 2002 odjel ze Středozápadu do Kalifornie, aby navštěvoval Brubeck Institute, měl kontrabasista Joe Sanders to štěstí vystupovat a učit se po boku největších osobností jazzu. A parádní jízda pokračovala i dál: Dave Brubeck, Christian McBride, Terence Blanchard, Ron Carter, Roy Hargrove, John Clayton, Charlie Haden, Herbie Hancock, Charles Lloyd nebo Wayne Shorter. Úchvatná galerie do pouhých čtyřiceti let věku.

James Brandon Lewis, syn kazatele, vyrostl v Buffalu de facto v kostele, kde zněl gospel, zatímco doma poslouchal díky rodičům titány jazzu. To mu nejen vytvořilo kulturní základ, na kterém staví dodnes, ale vedlo jej to také už v mládí do muzikantského prostředí, když se měl možnost setkat – už coby začínající saxofonista stavějící na klarinetovém základě, který hloubil od devíti let – s místními umělci, jako je freejazzový saxofonista Charles Gayle a saxofonista Grover Washington Jr. 

Patří k nejstarším stále aktivním českým muzikantům a brněnská jazzová scéna je bez něj nepředstavitelná. Narozeninový večer kytaristy Milana Kašuby bude oslavou jiskřivého talentu a nezlomné píle, ctností, které jsou pro generaci, jež vstoupila na scénu v šedesátých letech, příznačné.