vizualizované oratorium
V roce 1993 mělo 11. listopadu premiéru v režii Stanislava Moši druhé společné dílo autorské dvojice Merta–Moša. Po takřka celoevropském úspěchu muzikálové féerie Sny svatojánských nocí se autoři rozhodli uvést na jeviště příběh, kteří kritici označovali za „představení, které vám způsobí rozkoš, rozkoš trýzně z hledání odpovědí“ a „moderní oratorium – melodicky a formálně mnohotvárné, v němž se podařilo působivě sjednotit žánrovou rozrůzněnost od scén až operně prokomponovaných po záměrně triviální kuplet“. V devadesátých letech se odehrálo 201 repríz po celé České republice včetně několikaměsíčního hostování v pražském Národním divadle.
Meditativní dílo BASTARD ve svém veršovaném libretu nezapře inspiraci biblickými příběhy, faustovským tématem a postavou nejen ve středověku oblíbené figury Everymana. V podstatě moderní moralita se drží klasické stavby dramatického textu, v němž jeden konkrétní člověk, v tomto případě Poslední Adam / Bastard, musí podstoupit dlouhou cestu, na které doufá, že nalezne nejen sám sebe, ale obhájí místo na slunci celému lidskému pokolení. Toto „rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo pro sóla, sbor a text“ se pokouší nalézt odpověď na otázky: „Odkud a kam jdeme?“ a „Kdo jsme?“ Na počátku celého příběhu se setkáváme s postavami Ducha svatého a Satana, kteří se rozhodnou utkat o Bastardovu duši, která touží po moci, majetku i nesmrtelnosti. Vysílají ho na dlouhou cestu a oba předpokládají, že nad svým chráněncem převezmou moc. Satan nad člověkem nakonec vítězí a umožní mu uskutečnit veškerá zlem a sobectvím prodchnutá přání. V katarzním závěru však tato neomezená moc přivádí Bastarda k jeho vlastní záhubě. Ovšem smrt jednoho člověka neznamená zánik lidské civilizace.
Třicet let po premiéře jsme se rozhodli toto tematicky nesmrtelné a stále aktuální dílo uvést na jeviště Hudební scény tentokrát v režii Petra Gazdíka.
