Arnold Schönberg (1874–1951): Pierrot lunaire, op. 21 pro recitátora, flétnu (pikolu), klarinet (basklarinet), housle (violu), violoncello a klavír
Igor Stravinskij (1882–1971): Pulcinella (balet) pro soprán, tenor, bas a orchestr
Leoš Janáček: Concertino JW VII/11 pro klavír, dvoje housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot
Na koncertě zazní dvě reprezentativní díla hudební historie, která vznikla v rozmezí osmi let a tvoří základní protipóly cest, po nichž se hudba 20. století poté ubírala.
Pierrot lunaire (Měsíční pierot), op. 21 Arnolda Schönberga je určen pro recitátora (hlas není v partituře určen, ale tradičně se užívá soprán), flétnu (pikolu), klarinet (basklarinet), housle (violu), violoncello a klavír na 21 básní Alberta Girauda. Toto vrcholné Schönbergovo dílo psané v tonální a harmonické volnosti za využití klasických forem z roku 1912 patří svou dramatičností, exaltovaností a vypjatostí na samý vrchol expresionistického hudebního projevu. Skladba je komponována do třikrát sedmi velmi krátkých „melodramat“ a je psána pro specifický mluvený projev, kdy recitátor má přesně určený notový záznam a často výrazem osciluje mezi zpěvem a mluvou. Schönberg zde mistrně pracuje nejen s formami, ale také s barvou: pozoruhodně kombinuje nástroje ansámblu za využití všech myslitelných hráčských technik, které často vyžadují uplatnění krajních poloh nástrojů a jsou interpretačně nesmírně náročné.
Balet Pulcinella Igora Stravinského je přesným opakem skladby Pierrot lunaire. Autor žil již před první světovou válkou mimo Rusko, ponejvíce ve Francii a Švýcarsku. V Paříži se sblížil se Sergejem Ďagilevem, propagátorem ruského umění a organizátorem Ruského baletu, se kterým od roku 1910 spolupracovali přední moderní skladatelé (Debussy, Satie, Poulenc, Prokofjev) a výtvarníci (Picasso, Chirico, Braque, Matisse). Pro Ďagilevův soubor psal Stravinskij své první baletní partitury, Ptáka Ohniváka, Petrušku a Svěcení jara, díla přelomového významu nejen ve skladatelově tvorbě, ale v evropské hudbě vůbec. Nový, expresivně útočný zvuk Stravinského hudby tohoto období, kde je rytmus nadřazen melodice a harmonii, vrcholí v baletu Svěcení jara, jehož premiéra roku 1913 skončila pověstným skandálem. Také zpívaný balet Pulcinella z roku 1919 vznikl na objednávku pro Ďagilevův Ruský balet. Na rozhraní dvacátých let však dochází v Stravinského tvorbě ke změně. Namísto živelně rytmických „barbarských“ partitur se rodí díla s komornějším nástrojovým obsazením, která představují obrat k neoklasicismu. Základ baletu Pulcinella tvoří nedokončené a nevydané skladby italského mistra 18. století G. B. Pergolesiho, jež Ďagilev vyhledal za svých pobytů v Itálii, dal je opsat a předložil je Stravinskému, aby je zredigoval a sestavil z nich baletní hudbu. Byly to skladby z archivu neapolské konzervatoře: 3. dějství opery Il fratello inamorato z roku 1732, fragmenty z opery Il Flaminio. K nim se přidružil melodický materiál z Triových sonát pro housle a continuo, ale i některé známé árie. Později bylo Stravinskému vyčítáno, že se nezachoval k velkému skladateli dostatečně pietně a uctivě. Podle Stravinského však úcta zůstává vždycky neplodná, nikdy nemůže být prvkem produktivním a tvůrčím. Námět baletu určil opět Ďagilev, který nalezl v Neapoli rukopis komedií lidového neapolského divadla z roku 1700, z nichž vybral komedii Čtyři stejní Pulcinellové s postavami italské commedie dell´arte. Choreografie baletu se ujal Leonid Mjasin, autorem scény byl Pablo Picasso. Premiéra baletu se uskutečnila v pařížské Opeře v roce 1920 a Stravinskij byl s konečnou podobou představení nanejvýš spokojen: „Představení Pulcinelly bylo jedním z těch – jistě vzácných – divadelních činů, kdy vše spolu souvisí a kdy souhrn všech složek, námět, hudba, choreografie, výprava, tvoří spojitý, stejnorodý celek.“ Pulcinella patří dodnes k nejpůvabnějším dílům neoklasicismu.
Concertino, samotným Janáčkem (1854–1928) někdy nazývané klavírním koncertíkem, je prostřední ze tří komorních skladeb skladatelova tvůrčího zenitu (Mládí, Concertino a Capriccio). Janáčka inspiroval ke kompozici Concertina v roce 1924 vynikající výkon předního českého klavíristy Jana Heřmana, kterému autor také dílo následně dedikoval. Původně to měla být suita s názvem Jaro. Krátce před dokončením kompozice napsal Janáček z Hukvald přítelkyni Kamile Stösslové: …Složil jsem tu klavírní koncert „Jaro“. Je tam cvrček, mušky, srnec – bystřina dravá – no a člověk… Název Jaro – Suita však nakonec ustoupil prostému Concertinu. První provedení se konalo 16. 2. 1926 v Brně na koncertě Klubu moravských skladatelů a skladba měla velký úspěch – musela být dokonce celá opakována. Nemenší úspěch sklidilo Concertino také při prvním uvedení téhož roku v Praze a vzápětí se skladba rozlétla takřka do celého světa, mimo jiné byla uvedena na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu roku 1927 ve Frankfurtu. Na žádost německého odborného časopisu Pult und Taktstock napsal Janáček roku 1927 výklad programu skladby. V první větě se zlobí ježek, že mu uzavřeli vchod k doupěti ve staré lípě. Druhá věta je o veverce, která dřív skákala v korunách stromů a potom tančila v kleci dětem pro radost. Ve třetí větě se nadutě dívají do strun klavíru vyvalené oči sýčka, sovy a ostatní noční kritické čeládky a ve čtvrté větě to vypadá, jako by se všichni přeli o groš – jako v pohádce.
Autor: Jiří Zahrádka
