Příchod jara se slaví od pradávna a pohanské rituály dávných dob s ním spojené se staly inspirací i umělcům. Tím nejslavnějším je Igor Stravinskij a jeho Svěcení jara, zkomponované pro Ďagilevův Ruský balet. Pařížská premiéra 1913 vyvolala skandál díky avantgardní hudbě i odvážnému scénickému ztvárnění, v dalších letech se však toto strhující dílo stalo součástí repertoáru nejen baletních souborů, ale koncertních pódií.
Kolo štěstí se otáčí a na něm je psáno "Budu panovat, panuji, panoval jsem, ztratil jsem říši" – to je ústřední myšlenkou i strukturou jedné z nejznámějších kantát 20. století Carmina Burana německého skladatele Carla Orffa. Je součástí tzv. Trionf spolu s Catulli Carmina a Trionfo di Afrodita. Základem kantáty se stal soubor středověkých básní a písní – satirických, milostných, náboženských, pijáckých. Z dvou set původních textů v latině, starofrancouzštině, italštině či němčině, nalezených v klášteře Beurum Carel Orff vybral část a rozdělil je do šesti tematických celků. Carmina Burana byla poprvé s velkým úspěchem uvedena v roce 1937 ve frankfurtské opeře a po 2. sv. válce se z ní stala doslova kultovní skladba, která zněla nejen z koncertních pódií, ale i na filmovém plátně. Stejně jako v hudbě Stravinského i pro Orffa je základním hudebním elementem rytmus a skrze enormní hudební aparát – orchestr s rozšířenou bicí sekcí, sbor i dětský sbor – dosáhl skutečně působivých momentů v díle, kde se střídá, tak jak se otáčí kolo štěstí radost, láska, smutek, naděje. Vše otvírá a končí číslo patřící Štěstěně, vládkyni světa.