Leoš Janáček: Chorální fantazie, JW VIII/4
Otčenáš, JW IV/29
Hospodine!, JW/5
Zdrávas Maria, JW II/14
Igor Stravinskij: Mše (lat.) pro smíšený sbor a zdvojené kvinteto dechových nástrojů
Kůr baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně je místem úzce spjatým s dětstvím a mládím Leoše Janáčka. Pravidelně zde zpíval jako choralista, později zde zastával post ředitele kůru. A právě z tohoto kůru zazní jeho varhanní a duchovní skladby.
Janáček, ač byl vynikajícím varhaníkem, věnoval tomuto nástroji jen velmi málo skladeb. Jednou z nich je Chorální fantazie z roku 1875, tedy z dob jeho studií na pražské varhanické škole, kde skladbu také osobně poprvé provedl.
Velmi pozoruhodnou kompozicí je Hospodine! pro sóla, smíšený sbor, žesťové nástroje, harfu a varhany, již Janáček zkomponoval v roce 1896. Téhož roku ji provedl na festivalu brněnských škol s operním sborem Národního divadla v Brně. Skladba často bývá dávána do souvislosti s pravoslavnou chrámovou hudbou.
Také Zdrávas Maria z roku 1904 má zajímavé obsazení, v původní verzi pro sólový tenor, smíšený sbor, housle a varhany. Janáček tuto skladbu věnoval hraběnce Leopoldině Serényiové.
Po Glagolské mši je patrně nejznámější Janáčkovou duchovní kompozicí jeho Otčenáš. Skladatel však nekomponoval toto dílo jako liturgické, nýbrž jako hudební doprovod k živým obrazům inspirovaným dílem polského malíře jménem Józef Męcina-Krzesz. První verze z roku 1901 je určena pro tenorové sólo, smíšený sbor, klavír a harmonium a v této verzi byl Otčenáš také uveden jako součást živých obrazů v brněnském divadle na Veveří ulici v roce 1901. Známější je však druhá verze z roku 1906, ve které Janáček nahradil klavír a harmonium harfou a varhanami.
Na závěr zazní pozoruhodná Mše Igora Stravinského na latinský text, komponovaná mezi léty 1944–48. Je určena pro smíšený sbor a soubor dechových nástrojů zahrnující dva hoboje, anglický roh, dva fagoty, dvě trubky a tři pozouny. Ač se Stravinskij hlásil k pravoslavné víře, zkomponoval mši pro římskokatolickou liturgii, a to z toho důvodu, aby skladba mohla znít jako součást liturgického obřadu, což by v pravoslavné liturgii nebylo kvůli užitému nástrojovému obsazení možné. Hudebně se skladba vrací k neoklasicismu a patří k nejcennějším projevům liturgické hudby 20. století.
