Benjamin Britten: Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes, op. 33a
Antonín Dvořák: Biblické písně, op. 99
Richard Wagner: Tristan a Isolda (Prelude a Liebestod)
Leoš Janáček: Sinfonietta, JW VI/18
Patrně nejvýznamnější britský skladatel Benjamin Britten na sebe upozornil hned první operou Peter Grimes, kterou komponoval v těžkých letech druhé světové války. Ta okamžitě po své premiéře v roce 1945 zaznamenala obrovský mezinárodní úspěch. Velmi rafinovaně koncipovaná partitura propojuje jednotlivé scény pozoruhodnými mezihrami, které upoutaly svou kompoziční jedinečností a znamenitou instrumentací. Proto je skladatel upravil tak, aby mohly být samostatně koncertně uváděny.
Biblické písně Antonína Dvořáka vznikly během skladatelova amerického pobytu v roce 1894. Deset písní pro alt s doprovodem klavíru je psáno na slova z Davidovy Knihy žalmů. Jde o velmi prostě koncipované písně, o to však působivější a duchovně silnější. Dvořák zde důvěrně rozmlouvá s Bohem, pln důvěry a oddanosti. Ihned po premiéře bylo jasné, že Biblické písně budou jakýmsi vrcholem svého žánru vůbec. O rok později se skladatel jal prvních pět písní z cyklu také instrumentovat pro symfonický orchestr.
Na počátku padesátých let devatenáctého století se Richard Wagner seznámil s knihou německého filozofa Arthura Schoepenhauera Svět jako vůle a představa, která mu zásadním způsobem změnila jeho pohled na bytí a pochopitelně zásadně ovlivnila jeho operní dílo. Takovým dílem je právě opera Tristan a Izoldakomponovaná v letech 1857–59. Wagner v opeře obnažuje vnitřní svět titulních postav, jejichž láska, odsouzená od počátku k záhubě, nachází naplnění ve smrti. Preludium a Liebestod (Láska–smrt) tvoří začátek a konec opery a jsou dokladem Wagnerova mistrovství i vrcholnou ukázkou romantismu.
Pravý protipól tvoří Sinfonietta Leoše Janáčka. Jde o skladbu plnou energie a optimismu v budoucnost spojenou s prvními lety Československa. Skladba byla úzce spjata se Sokolem. Počátkem roku 1926 byl skladatel dotázán redakcí Lidových novin, zda by nenapsal „nějaké noty“ jako zdravici pro připravovaný VIII. Slet všesokolský v Praze. Janáček se rozhodl pro fanfáry. Práci zahájil v březnu 1926 a fanfáry se mu nakonec rozrostly v celou symfonickou skladbu, kterou pro účast vojenské hudby nazval Vojenskou sinfoniettou. Ta byla nabídnuta pořadatelům sletu a následně zařazena do programu koncertu České filharmonie věnovanému sokolskému dorostu. Poprvé zazněla skladatelova novinka 26. června 1926 na koncertě, který byl také přenášen rozhlasem. Vedle hráčů České filharmonie účinkovali členové pražské posádkové hudby a úspěch koncertu byl značný. První tištěné vydání Janáčkovy proslulé skladby v roce 1927 v Universal Edition pak již vyšlo prostě pod názvem Sinfonietta, jak jej známe dnes, kdy patří nesporně k vrcholným symfonickým dílům 20. století.
