audio-vizuálně-taneční představení
Příběh začíná v blíže neurčené budoucnosti, například někdy okolo roku 2034. Digitální svět stále více prostupuje do životů lidí. Nejen, že už je jejich zcela plnohodnotnou součástí, ale dokonce začíná mít i lehkou převahu nad holou skutečností. Čím dál víc se ztrácí hranice mezi realitou a virtuální realitou. Lidstvo si též osvojilo průnik biologie a kybernetiky natolik, že v genetickém inženýrství došlo až ke klonování vybraných jedinců (Vlastní brácha). Stav společnosti a její palčivé otázky, které postrádají odpovědi (Zvony, Holka z plakátu). Stejně tak, i osobní postřehy, výkřiky a pocity osamění (Tajemství, Zavazadlo).
Proces změny bývá většinou dlouhodobý. Jediné co transformaci nebo přeměnu čehokoliv v cokoliv urychlí je výbuch nebo něco jako velký třesk (Velký třesk). Na začátku nebylo NIC a ve zlomku vteřiny se stalo NĚCO. Přeměna hmoty, přeskládání elementárních částic, vznik časové osy a toku času jedním směrem.
My se ale díky této písni, od které je odvozen i název celého představení, trochu symbolicky „propadneme“ v čase do současnosti. A budeme zkráceně vyprávět příběh z minulosti, neboť se opírá o obsah alba Tata Bojs s názvem Nanoalbum a je z roku 2004. Tématika alba je však až mrazivě aktuální. Hlavní postavou je kromě dalších vir a schizofrenní vědec, který zasvětil celý život vědě až se mu to stalo osudné. Přichází část z již dříve prezentovaného představení Nanopicture (Elišce, C.V.A.N., Léčitel.,Virtuální duet, Nemocná, Zmenšený, Probuzení).
Píseň Probuzení může být další symbolikou jakéhosi „časového mostu“ mezi iluzivní současností – minulostí – budoucností respektive naší skutečnou reálnou současností. Probuzení ze sna do reality roku 2034. A jsme zpět. A pořád se řeší klíčové společenské otázky jako jsou menšiny, minority, majority a genderová otázka (Minoritní, Spolek holek). U písně Minoritní počítáme s hromadnou interakcí diváků. Drobná pochybnost o smyslu života a jeho existenci ovšem s pozitivním vyzněním (Šťastnější). Symbol digitalizace v odkazu na její propagátory a pionýry elektronické hudby, německou skupinu Kraftwerk (Kraftwerk in Saint Tropez). Jedničky a nuly stále hovoří… Minimalistické scénické pojetí, strohost pohybu, odlidštěnost a příprava na „velké finále“.
Píseň 220 Travoltů dává tak trochu zapomenout všemu, co jsme doposud viděli. Zpochybňuje a zesměšňuje fatalitu, mrazivost a jistou patetičnost našeho příběhu o cestování v čase a prostoru a ukazuje banalitu zjištění, že v tanci a pohybu RADOST najdeme vždycky.
/Milan Cais/
