Luboš Fišer: Písně pro slepého krále Jana Lucemburského pro sóla, ženské a mužské hlasy, violu da gamba, flétnu a tympány
Jan Novák: Fugae Vergilianae (výběr); Rana rupta
Antonín Dvořák: Čtyři sbory, op. 29
Leoš Janáček: Říkadla
Bohuslav Martinů: Pět českých madrigalů
Koncert přináší skladby Antonína Dvořáka a významných českých autorů dvacátého století určené smíšenému sboru a capella či s instrumentálním doprovodem.
Písně pro slepého krále Jana Lucemburského Luboše Fišera (1935–1999) je typickou ukázkou tvorby tohoto výjimečného, mezinárodními cenami ověnčeného skladatele. Skladba odkazující na středověkou estetiku je komponovaná pro sóla, ženské a mužské hlasy, violu da gamba, flétnu a tympány, vznikla v roce 1975 a už tehdy měla velký ohlas.
Také Jan Novák (1921–1984) patří mezi nejvýznamnější české skladatele poválečné generace. Studoval mimo jiné v USA, kde navštěvoval třídu Aarona Coplanda. Pro jeho hudební jazyk však měly daleko větší význam soukromé hodiny u Bohuslava Martinů. Jeho tvorbu také výrazně ovlivnila nevšední vášeň pro latinský jazyk. Okupace Československa v srpnu 1968 jej zastihla v Itálii a do vlasti se již nevrátil A právě v emigraci vznikly obě uváděné kompozice: Rana rupta z roku 1971 a tři roky poté také nesmírně interpretačně náročný a originální cyklus pro smíšený sbor Fugae Vergilianae, který až čtyřicet let po jeho vzniku premiéroval právě soubor Martinů Voices s Lukášem Vasilkem.
Čtyři sbory z roku 1876 a 1878 jsou první kompozicí Antonína Dvořáka (1841–1904) určenou pěveckému sboru. Dvořák si vybral ke zhudebnění verše Adolfa Heyduka a také texty se sbírky Františka Sušila „Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými“. Je to období, kdy patrně vzniklo hluboké přátelství mezi mladičkým Leošem Janáčkem a již tehdy etablovaným skladatelem Antonínem Dvořákem.
Leoš Janáček (1854–1928) si nadělil rozverná Říkadla krátce po svých sedmdesátých narozeninách. Tato léta jsou pro skladatele typická mimo jiné pozoruhodnou komorní instrumentací (Říkadla, Concertino, Capriccio). Inspirace přišla, jako už několikrát předtím, z jeho oblíbených Lidových novin, kdy v příloze Dětský koutek vycházely krátké rýmovačky ilustrované Josefem Ladou, Ondřejem Sekorou a Janem Hálou. Původní znění pro mezzosoprán, klarinet a klavír Janáček v roce 1926 rozšířil nejenom o obsazení, v němž nechybí i okarína či dětský bubínek, ale i o nová říkadla. Osmnáct drobných říkadel uvozených krátkým instrumentálním úvodem jsou jakési miniatury (trvající od půl minuty do půl druhé minuty), po melodické i rytmické stránce velmi výrazné a vycházející právě z charakteru dětských lidových říkaček.
Pět českých madrigalů zkomponoval Bohuslav Martinů (1890–1958) v USA v roce 1948. Tehdy ještě uvažoval o návratu do vlasti, ale vzhledem k poúnorovému vývoji politické situace si uvědomoval obtížnost takového rozhodnutí. Snad stesk po rodné Vysočině jej vedl ke kompozici těchto překrásných madrigalů na texty české lidové poezie.
Jiří Zahrádka
