libreto: Petr Iljič Čajkovskij, Konstantin Šilovskij
autor: Petr Iljič Čajkovskij
dirigent: Jaroslav Kyzlink
režie: Zdeněk Kaloč
scéna: Jana Zbořilová
kostýmy: Jana Zbořilová
sbormistr: Josef Pančík
pohybová spolupráce: Jiří Pokorný
asistent dirigenta: Ondrej Olos
asistent režie: Barbora Hamalová
asistent sbormistra: Pavel Koňárek
Když byl skladatel na jaře 1877 pěvkyní Jelizavetou Andrejevnou Lavrovskou upozorněn na veršovaný román A. S. Puškina, nebyl nápadem na jeho zhudebnění nikterak nadšen. Přesto si jej opatřil, pročetl a pod silným dojmem, který v něm četba vyvolala, prý za jedinou noc vypracoval návrh scénáře své budoucí opery. Jak napsal svému bratru Modestovi: „Nebudeš mi věřit, jak jsem se zahloubal do tohoto námětu. Jak rád se zbavím habešských princezen, faraonů a vší té veteše a harampádí! Jak hluboká je poezie v Oněginovi! Neklamu se, vím, že scénických efektů a dění bude v této opeře málo. Ale poetičnost, lidskost, prostota námětu spolu s geniálním textem plně nahradí tyto nedostatky.“ Obratem se obrátil na přítele Šilovského s prosbou o vypracování libreta a už od června započal s vlastní kompozicí. Jakkoli se musel Čajkovskij v době práce na Eugenu Oneginovi potýkat s extrémním stresem, způsobený vážnými problémy v soukromém životě, a jím vyvolanými těžkými a dlouhodobými depresemi, vlastní dílo tím není poznamenáno. Celá opera byla dokončena v lednu 1879 a o dva měsíce později premiérována v moskevském Malém divadle za řízení N. G. Rubinštejna.
Označení skladby jako „lyrické scény“ není vyjádřením skladatelovy snahy o narušení dramatické kostry scénického útvaru, ale spíše snahy distancovat se od velkého romantického dramatu té doby s jeho abstraktními zápletkami a přehnaně afektovanými postavami. Až úzkostlivě dbal na věrohodnost děje a charakterů a tak nevychází jen z Puškinova díla, ale nechává se inspirovat i díly jeho literárních současníků, představitelů ruského realismu. Označení „lyrické scény“ se rovněž dotýká hudebního zpracování námětu. Namísto vršení dramatických situací a vykreslování konfliktů Onegina a Tatjany či Onegina a Lenského se Čajkovskij zaměřuje na postižení vnitřních rozporů a kontrastů v povahách jednotlivých postav. Nejzřetelněji je tento postup patrný na postavě Tatjany, skladatelově nejmilejší postavě, u které rafinovaně jednoduchými prostředky dosahuje charakteristiky bohatého vnitřního života.
K inscenaci Eugena Onegina přizvala opera NDB významného brněnského režiséra Zdeňka Kaloče, který na scéně Janáčkovy opery vytvořil vynikající inscenace Janáčkových oper z Mrtvého domu, Káťa Kabanová a Její pastorkyňa a také Salome Richarda Strausse. Hudebního nastudování se ujal dirigent Janáčkovy opery Jaroslav Kyzlink.
