Eugen Oněgin

Označení skladby jako „lyrické scény“ není vyjádřením skladatelovy snahy o narušení dramatické kostry scénického útvaru, ale spíše snahy distancovat se od velkého romantického dramatu té doby s jeho abstraktními zápletkami a přehnaně afektovanými postavami. Až úzkostlivě dbal na věrohodnost děje a charakterů a tak nevychází jen z Puškinova díla, ale nechává se inspirovat i díly jeho literárních současníků, představitelů ruského realismu. Označení „lyrické scény“ se rovněž dotýká hudebního zpracování námětu. Namísto vršení dramatických situací a vykreslování konfliktů Onegina a Tatjany či Onegina a Lenského se Čajkovskij zaměřuje na postižení vnitřních rozporů a kontrastů v povahách jednotlivých postav. Nejzřetelněji je tento postup patrný na postavě Tatjany, skladatelově nejmilejší postavě, u které rafinovaně jednoduchými prostředky dosahuje charakteristiky bohatého vnitřního života.