Druhá polovina devatenáctého století a počátek dvacátého byla doba, kdy Evropu fascinovala japonská kultura. V módě byly japonské zahrady a interiéry, zájmu se těšilo užité umění i oděvy. Není proto divu, že když Giacomo Puccini viděl v malém londýnském divadle hru amerického dramatika Davida Belasca o nešťastné lásce mladičké japonské gejši Cio-Cio-San (zvané Motýlek) k americkému námořnímu důstojníkovi Pinkertonovi, okamžitě se rozhodl ji zhudebnit. Příběh poskytl skladateli námět s velkou dávkou sentimentu a exotickým prostředím japonské kultury, který Puccini naplnil jímavými melodiemi. Volba cizokrajné látky znamenala, že musel v opeře Madama Butterfly zvládnout nové formy hudebního výrazu. Studoval kulturu vzdáleného Japonska, nechal si přivézt z Tokia množství gramofonových desek, aby poznal japonskou lidovou hudbu, a věnoval velké úsilí vystižení japonského koloritu. Madama Butterfly je mistrovský kus v drobnokresbě atmosféry a poezie. Tvůrčí tandem Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka vytvořil atraktivní minimalistickou inscenaci inspirovanou japonskou kulturou, která respektuje moderní tendence současného evropského divadla.
