25. 9. - 8. 11. 2015
Otevírací doba: út 9-15, st-pá 9-17, so a ne 13-18 hodin
vernisáž proběhne 24.9. v 17 hodin
Jolana Havelková se ve své práci pohybuje na pomezí různých médií. Její vizuálně-akustický projekt s názvem Návrh na změnu partitury vznikl transformací naskenovaných notových záznamů Františka Kmocha (1848–1912), kolínského skladatele pochodů, vycházejících z české lidové hudby. Jolana Havelková tyto partitury sbírá a od roku 2005 obrazově přepracovává, a tím mění i jejich možnou hudební interpretaci. Z původních oskenovaných partitur vznikají grafické tisky a fotogramy se změněnou notací. Vrstvená struktura partitur vychází z geometrického tvarosloví.
Vizuální transformaci následovala hudební. Jolana Havelková v roce 2010 přizvala ke spolupráci akordeonistku a skladatelku Lucii Vítkovou, aby některé vybrané partitury interpretovala. Společně pak více než rok pořizovaly nahrávky. Jsou to vlastně autorské skladby obou umělkyň. Jolana Havelková připravila koncepci celého projektu a lokalizovala interpretace do několika míst Kolína a okolí, kde František Kmoch působil. Napadlo ji také využít akustické předměty a nástroje, umístěné přímo v těchto prostorách. Režijně vstupovala do nahrávek a pak do výsledných skladeb. Nahrávky ve značné míře ovlivňuje prostředí a zvuky z okolí, jde o určitý druh hudební topografie. Autorky se neomezily na nástrojové obsazení akordeon, foukací harmonika, tympán, klavír, varhany, ale pracují rovněž s netónovými zvuky. Všechny skladby mají statický charakter, i když s bohatým vnitřním obsahem, právě tak jako partitury.
Na druhém projektu začala Jolana Havelková spolupracovat s Lucií Vítkovu v době, kdy se Lucie zabývala skladbami s krátkou dobou trvání (Short Form Pieces). Černobílé fotografie s názvem První bruslení, které připomínají minimalistické kresby (zaznamenané stopy po bruslích v čerstvě napadaném sněhu), se staly partiturami – předlohou pro vznik těchto několikasekundových skladeb.
Při tvorbě skladeb Lucie Vítková postupuje tak, že vybere danou fotografii a k ní přiřadí nástroj. Na ten pak sama hraje předem určeným způsobem nebo vysvětlí problematiku interpretovi. Jednotlivé zvukové prvky nahraje lineárně za sebe a v počítači je vrství do výsledného zvukového obrazu. Nejde jen o pocit z obrazů, snahou Vítkové je, aby se různé podněty při vizuálním i sluchovém vnímání spojily. Například směr čar vyjadřuje efektem panorama, kdy zvuk přechází z jednoho reproduktoru do druhého. Tónový rozsah vnímá na vertikále a nástroj po ní nechá přejíždět glissandem podle toho, kde se čára nachází. V hudbě hraje roli také charakter čar, jejich drsnost, nebo jemnost. Délka kompozic většinou odpovídá počtu prvků na obrazu.
Na výstavě je představen z obou projektů pouze výběr prací.
