„Co já tady vlastně dělám?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem v úterý navečer vkročil do areálu koupaliště na Riviéře. Po pár krocích jsem to ale věděl – vzpomínám na minulé století. Dělám to vlastně nerad, staré zlaté časy jsou stejně jenom ty, které už byly, a nikdy se nevrátí, tak proč si kazit současnost zbytečným srovnáváním. Co si ale počít, když už člověk do vzpomínek spadne a nemůže ven. Ano, lidé vypadají jinak než kdysi, zastydlým hipíkům se mastí už jen polovina vlasů a motají se kolem nich děti, jejich dnešní mladí nástupci se stylizují spíš jako bezdomovci, dredy, tetování a piercing jsou střední proud nepřijatelný už jen pro bankovní úředníky. Není to ale velká změna, pod povrchem bijí pořád stejná srdce, rodí se stejně pitomé nápady a na lásce k pivu a buřtům se shodli už aktéři Výletu pana Broučka do Měsíce. Co na tom, že k nim přibylo ještě mojito a grilovaný sýr, péče o menšiny je víceméně v módě.
Pražský výběr – jak to kdysi znělo z desáté kopie kazety a na těch koncertech, co se ještě před zákazem kapely odehrály. Bylo to jako setkání s hudbou z jiné planety a pro spoustu lidí u toho i zůstalo. Jak to ale zní dnes – je to nejlepší česká rocková kapela, nová vlna se starým obsahem, nebo jen velký rock’n’rollový švindl? Odpověď zní: ani jedno z toho, a to ani při vší snaze skalních příznivců, normalizačních kádrů i zarytých alternativců. Člověk obvykle najde nejvíc věcí ve chvíli, kdy nic nehledá, a já jsem na Čarodějáles našel odpověď na otázku, kterou jsem si původně ani nechtěl položit. Přišel jsem totiž na to, že Pražský výběr je dokonalý stroj času.
Neslyšel jsem jejich slavné, zakázané a uctívané druhé album přezdívané Straka v hrsti dobrých dvacet let. Když se ale ozvalo žvatlání Mendocino, naskočilo mi do hlavy notu po notě. A najednou jsem byl někde jinde, v jiných časech. Nebyly krásné, byly to časy ponižující praxe přehrávkových komisí a hledání zřizovatelů, když zůstanu u hudby. Praxe, na kterou nakonec doplatil i Pražský výběr zákazem činnosti i vydání již natočené desky. Časy to nebyly pěkné, ale ten pocit, když jsem se vůbec dostal na jejich koncert – nemyslel jsem, že se ještě někdy zopakuje. A najednou kolem mě plynulo to stejné: Hrabě X, Na václavským Václaváku, Zubatá, a mě to zase začalo bavit. A vůbec mi nevadilo, že už dnes dokonale slyším hard rock, kterého je v Pavlíčkově kytaře mnohem víc než Roberta Frippa. Nevadilo mi ani Hrubešovo sólo na bicí, které by se dobře vyjímalo na rockovém koncertě v sedmdesátých letech. Kdepak nová vlna, ale starý dobrý český bigboš, který je v nás jako v koze. A jeho přítomnost byla nakonec snad i hlavním důvodem, proč naše publikum Pražský výběr tak masově přijalo a přijímá dodnes.
Když Jiřího Hrubeše vystřídal u bicích Klaudius Kryšpín, vrátily se mi i další pocity. Písničky ze Straky v hrsti vystřídalo album Výběr a moje pozornost a zájem opadly stejně prudce jako kdysi. Nebylo to jen obyčejné déjà vu, byl to opravdu stroj času, všechno se odehrálo znovu. Od šaškujícího Ropotáma s rumbakoulemi na pódiu až po to, jak mě nebavilo, když jsme hráli na cimbály.
Měl jsem i fotopas, který mi umožnil získat několik téměř nepoužitelných fotek. Hlavně jsem se s ním ale dostal až za zábrany těsně pod pódium. Věděl jsem, že moje fotky za nic stát nebudou a jednu ukázku vidíte sami. Chtěl jsem si ale užít tu blízkost, za kterou bych dal před třiceti lety všechno. Možná to není moc, ale řekni, holka, co bys chtěla? Víc než je haťapaťa v tomto slzavém údolí stejně od nikoho nedostaneš.
Foto Boris Klepal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..