Dvanáctý ročník festivalu JazzFestBrno měl předehru v podobě březnového koncertu Chicka Corey. Hlavní letošní program je rozprostřený do celého měsíce dubna a už první tři koncerty ukázaly, jak pestrá je současná jazzová scéna. A také znovu dokázaly, že dramaturg Vilém Spilka má při výběru účinkujících skutečně šťastnou ruku. Během tří večerů se ve třech sálech v Brně předvedlo několik mimořádných projektů s účastí jazzmanů různých generací – z Česka i ze zámoří.
Vůbec poprvé během své dvanáctileté historie zavítal putovní JazzFest do divadla Reduta na náměstí Svobody. Program začal unikátním setkáním pianového tria v čele s výborným Martinem Brunnerem (syn Martina Brunnera st., organizátora královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town, je například podle českoamerického kytaristy Rudyho Linky jedním z nejtalentovanějších mladých jazzmanů u nás) a smyčcového Epoque Quartetu. Svou přibližně hodinovou skladbu Morning Walks zkomponoval Brunner tak, aby v ní každý ze sedmi nástrojů hrál nezastupitelnou roli. „Tu skladbu není možné zahrát jinak, každý nástroj je v ní stejně zásadní a jinak by to nefungovalo,“ vysvětlil například v Českém rozhlasu svůj projekt, v němž smyčcové kvarteto neplní „pouze“ roli doprovodného tělesa. Kompozice Morning Walks sklidila v Brně zasloužený potlesk.
Po dvou letech se do Brna vrátil také pianista hbitých prstů a otevřeného myšlení Craig Taborn. Američan, který na Moravě v roce 2011 vystoupil v kapele kontrabasisty Michaela Formanka, přijel tentokrát představit vlastní trio a skladby z připravovaného alba s názvem Chants. Taborn, který od začátku 90. let paralelně rozvíjí úspěšnou kariéru hráče na klasické piano a zvukového experimentátora (jeho propojení jazzu s techno hudbou patří ve svém žánru k nejoceňovanějším) představil brněnskému publiku relativně konvenčnější část své tvorby. Slovo „relativně“ je však na místě, protože tento hudebník i na akustické piano hraje velmi novátorsky. Otázka, zda lze v běžné sestavě klavír, kontrabas a bicí vymyslet ještě něco nového, je v jeho případě skutečně bezpředmětná.
Sestava o něco méně obvyklá se předvedla na pódiu Besedního domu v pondělí 8. dubna. Pianista Emil Viklický natočil před deseti lety album Summertime se svým dlouholetým americkým přítelem, saxofonistou (a také trumpetistou a hráčem na další dechové nástroje) Scottem Robinsonem. Nyní vydali další společnou desku a při té příležitosti se – pouze ve dvou – objevili na pódiu. Duo hned v první skladbě Touha, po velmi krátkém rozehřívání, předvedlo několikeré obrovské skoky – z tradiční lidové melodiky ke zvukovým experimentům nebo z hloubek do výšek. Robinson předváděl úžasnou práci s nátiskem a pánové chvílemi vypadali, jako by na sebe chtěli útočit. Emil Viklický, sám muž mnoha jazzových poloh, těžil především ze svého vztahu k moravské lidové písni (v Highlands, Lowlands klavír pod jeho prsty skutečně připomínal cimbál). V Ej, lásko, lásko Robinson do hry na trubku vkládal veškerou svou energii (včetně pohybů celého těla) a z ostinátní hry piana a expresivní trubky se notoricky známá melodie chvílemi vynořovala jako horská bystřina. Pánové koncert prokládali vzpomínkami na svou minulost (Viklického studia matematiky, Robinsonův vztah k NASA, která vydala nové album dua!), vtipkovali slovy i hudbou. Tedy doklad toho, že dobrý jazz může být zábavný.
Vtipná byla i druhá polovina večera. Argentinského saxofonistu Javiera Girotta doprovodilo české saxofonové kvarteto Pigeon, jehož členy jsou mimo jiné vyhledávaní a vytížení hráči Pavel Hrubý (soprán) a Marcel Bárta (alt). Ani zde nechybělo zábavné průvodní slovo (Girotto coby Argentinec nemohl neudělat narážku na nového papeže – v souvislosti se skladbou o neustálém soupeření Argentinců a Brazilců: „Papež je z Argentiny, ale Bůh je z Brazílie“), ale i v tomto případě šlo především o hudbu. Model, kdy sólového saxofonistu (a také hráče na indiánské flétny) doprovázejí další saxofonisté, není úplně obvyklý. O to lépe však vynikly „sborové“ harmonie i momenty, kdy barytonový nástroj hrál konstantní tón, nad nímž sopránka mistrně kreslila melodii. Celou škálu svých možností pětice předvedla v úvodní půlhodinové (!) suitě, složené ze čtyř původně samostatných skladeb. Došlo jak na melodické „morriconovské“ pasáže, tak na rytmičtější momenty s vytleskáváním rytmu.
Ve středu 10. dubna se JazzFest přesunul do svého tradičního působiště, sálu Semilasso. Varhaník Ondřej Pivec, trvale usazený v New Yorku, přijel do Brna představit své nové trio. V sestavě varhany (Pivec), piano a fender rhodes (Klaudius Kováč) a bicí (Martin Novák) kapela navázala na úspěšnou desku It’s About Time, kterou Pivec v roce 2009 natočil s pianistou NajPonkem a s bubeníkem Gregorym Hutchinsonem. Koncertní provedení stálo v tomto případě pouze na hudbě. Mluveného slova bylo naprosté minimum, a omezovalo se především na opakované představení hudebníků, případně na holé konstatování „No tak jo…“ před přídavkem. O to výmluvnější byla slova dámy v seniorském věku ihned po koncertě: „Pastva pro uši i oči!“ Pivec, vybavený zkušenostmi z newyorských klubů a ze své profese „hudebního ředitele“ kostela v Brooklynu, hraje s neuvěřitelnou lehkostí. Ve své vlastní skladbě Song For Sam nejprve načrtává basovou linku a až poté melodicky podpoří kolegu Kováče za fender pianem. I v dalších skladbách hrál klavír často hlavní melodii, zatímco plný zvuk Pivcových varhan (zajímavé bylo sledovat intenzivní pohyby Ondřejovy levé nohy) obstarává doprovod. Za zmínku stojí rytmická synchronizace Pivcových varhan s bicími i Novákovo bubenické sólo v úvodní Days Of Wine And Roses.
Jenže na sóla Martina Nováka, na české poměry skvělého rytmika, publikum po několika desítkách minut zapomnělo. Za soupravu totiž usedl Američan Omar Hakim, jeden z nejlepších současných světových bubeníků napříč žánry, bývalý člen Weather Report a spoluhráč Stinga, Davida Bowieho nebo Bobbyho McFerrina. Do Brna Hakim přijel se svým novým projektem, nazvaným The Trio Of OZ, ve kterém je mu partnerkou pianistka Rachel Z. Sestavu doplňuje kontrabasista, v případě brněnského koncertu Luques Curtis. Koncert začal od prvních taktů jako divoká bubenická jízda. Hakimovy ruce připomínaly let kolibříka, šestnáctina v jeho vnímání rytmu není žádná míra, a přitom jde o hru invenční, založenou možná víc na (bleskovém) přemýšlení než na síle. Ačkoli Rachel Z hraje výborně a řada skladeb, často převzatých například z rockové oblasti, stála na silných melodiích, ve skutečnosti šlo především o více než hodinovou bubenickou jízdu. Snad k jedinému skutečnému zvolnění došlo při coververzi skladby Bizarre Love Triangle od skupiny New Order. Píseň, jejíž akustickou verzi kdysi výborně nahrála australská skupina Frente!, dostala tentokrát podobu skandinávského jazzu s basou hranou arco, s temnými údery do činelů a s melodií, která se přelévala mezi pianem a kontrabasem. Jeden z vrcholů koncertu a prozatím i letošního brněnského JazzFestu.
Během pouhých tří večerů tak mělo brněnské publikum možnost zažít špičkovou hru na piano i bicí, netradiční propojení jazzového tria se smyčcovým orchestrem, komunikaci pěti saxofonistů, inspiraci moravským folklorem i úpravu písně novoromantických New Order. Další zážitky budou následovat, JazzFest trvá až do 30. dubna.
JazzFestBrno, 12. ročník
4. dubna 2013, divadlo Reduta: Martin Brunner Trio + Epoque Quartet, Craig Taborn Trio
8. dubna 2013, Besední dům: Emil Viklický & Scott Robinson, Javier Girotto + Pigeon Saxophone Quartet
10. dubna 2013, Semilasso: Ondřej Pivec—Klaudius Kováč—Martin Novák, The Trio Of Oz (feat. Omar Hakim and Rachel Z)
Foto Martin Zeman
Zatím nebyl přidán žádný komentář..