Divadlo Radost
V září 1945 oslovil vedoucí odboru estetické výchovy Výzkumného ústavu pedagogického v Brně Dr. František Tenčík významného amatérského loutkářského režiséra Vladimíra Matouška se záměrem založit a vést v Brně loutkové divadlo. Sídlem budoucího Loutkového divadla Radost se stala budova bývalého kina Orania v Bratislavské ulici č. 32. V říjnu 1947 byl zahájen poloprofesionální provoz a během dvou let vybudoval Vladimír Matoušek – pedagog a umělec, který patřil k předním osobnostem meziválečné generace českého loutkářství – schopný umělecký tým, připravený na profesionalizaci.
Profesionální činnost divadla se datuje od 25. října 1949. Dvanáctičlenný soubor, v němž od počátku působili Zora Bílková – Matoušková, Růžena Kolářová, režisér a herec Josef Kaláb, vedl Vladimír Matoušek, výtvarnicí byla Jarmila Majerová. Krátce nato byli angažováni mj. Mirko Matoušek, Marcel Halouzka, Jitka Kalábová a výtvarník Karel Hlavatý. Od počátku usilovalo LDR o vlastní dramaturgický a inscenační profil.
Uvádělo hlavně původní hry domácích autorů. Až do počátku šedesátých let dvacátého století vytvářel osobitý inscenační styl a poetiku LDR zejména režisér Josef Kaláb, spolu s výtvarníky Jarmilou Majerovou a Karlem Hlavatým. Některé inscenace z konce padesátých let se staly neodmyslitelnou součástí dějin českého loutkového divadla.
(Kainarova Zlatovláska – 1953 a 1957, Borisové Tajemství zlatého klíčku – 1955, či Sojkův Brokát, princ z pohádky – 1958). V tomto období také – už pod vedením ředitelky Františky Pavly Kainarové absolvovalo LDR první velké zahraniční zájezdy (1956 Vietnam a Mongolsko, 1958 Indie, Ceylon, Indonésie. Kambodža, Egypt), spojené s mimořádným diváckým ohlasem, mnoha úspěchy a oceněními. Budova divadla prošla první rozsáhlou přestavbou a (ve své době ojedinělou) modernizací jeviště i jeho zázemí.
Obměna uměleckého vedení i souboru nastala v první polovině šedesátých let. Režisér Jiří Jaroš rozvíjel Kalábův lyrický inscenační rukopis novými podněty a technikami (divadlo masek, pantomima, černé divadlo), postupně byli angažováni absolventi loutkářské katedry DAMU (např. výtvarníci Ilda a Jiří Pitrovi, herci Anděla a Ján Čisárikovi, Josef Borek, Vratislav Schilder, Světlana Bouzková.) Inscenace Radosti se stávaly komediálnější, dravější a akčnější. V sedmdesátých letech (ředitelem LDR byl od r. 1969 hudební skladatel Dr. Ladislav Štancl), formuloval nově nastoupivší režisér a dramaturg Pavel Vašíček už svou „vstupní“ inscenací Brdečkova Žita kouzelníka – 1970 program magického realismu, kterým zúročil veškerý dosavadní umělecký potenciál souboru: kultivovanost, lyričnost, ale i smysl pro humor – to vše spojené s dokonalou animací loutky. Právě on také v době svého působení v Radosti začal zařazovat do repertoáru inscenace pro mládež a dospělé publikum. V sedmdesátých letech měl soubor (z loutkářské katedry DAMU přišla Lída Janků, z brněnské konzervatoře např. Eva Jurůjová, Zdeněk Ševčík, Kateřina Rakovčíková) v čele s P. Vašíčkem na svém kontě na jedné straně znamenité poetické inscenace pro děti – např. Karafiátovy Broučky – 1970, Speranského Krásu nevídanou – 1974, nebo Hrubínův Špalíček – 1979 a kromě nich působivá groteskní podobenství Ghelderodeho Slepců, Dürrenmattova Dvojníka, Gogolova Nosu – 1971 či Lorcových Neotesaných loutek – 1973, určených dospělým.
Na konci 70. let vystřídal Dr. Štancla na postu ředitele LDR Vratislav Schilder, v roce 1980 byla angažována absolventka JAMU, režisérka Zoja Mikotová (připomeňme zdařilé nastudování Twainova Prince a chuďase – 1982, Davídkovy Pohádky o Budulínkovi – 1987, Stevensonova Ostrova pokladů – 1990, ale zejména ojedinělý „rekord“ v historii LDR – její inscenace Čapkových příběhů O pejskovi a kočičce se od premiéry v roce 1986 hraje nepřetržitě až dosud, tedy 25 let!) V roce 1984 přicházejí absolventi DAMU, režisér Petr Kracik a výtvarník Jaroslav Milfajt. Tento tandem vytvořil ve druhé polovině osmdesátých let pozoruhodnou tetralogii významově mnohovrstevnatých inscenací pro mládež a dospělé (Ibsenův Císař Peer Gynt – 1985, S.Puškin: O carevičce a sedmi bohatýrech – 1986, M. Vodička: Asagao 1986, Moliérův Don Juan – 1988.)
Na dva roky (1988 – 1990) bylo divadlo včleněno do administrativně vytvořeného komplexu „Brněnská divadla“.
V polovině devadesátých let přichází současný ředitel a umělecký šéf Divadla Radost, režisér Vlastimil Peška. Přebírá a důsledně rozvíjí program repertoáru pro všechny věkové kategorie diváků, dramaturgii orientuje na adaptace klasických pohádek pro nejmenší, klíčových děl české i světové literatury a vlastní dramatickou tvorbu. Ve shodě se svým programem hudebně zábavného divadla konstituoval soubor pěvecky a instrumentálně znamenitě disponovaný a schopný zvládnout širokou škálu výrazových prostředků. Vlastimil Peška je rovněž iniciátorem rozsáhlé přestavby Divadla Radost, která začala v roce 1999. Jejím cílem bylo vybudovat v Brně skutečně moderní divadlo pro děti i dospělé a mimo jiné umožnit prezentaci loutek, uchovávaných v depozitáři divadla už od roku 1949. Finálním výsledkem je krásný prostor Divadla Radost a také tento objekt, nazvaný „Kouzelný svět fantazie – Muzeum loutek“.
