České objevování fenoménu world music začalo v Brně. Jeho zvěstovatelem byl rozhlasový redaktor Jaromír Nečas, který se dnes dožívá dvaadevadesáti let. Blahopřejeme a připomínáme jeho sérii pořadů Barevný zpívající svět.
Když 13. prosince 2013 zemřel ve Švýcarsku známý hudební vydavatel Marcel Céllier, který pro svět objevil úchvatné bulharské vícehlasy (alba s názvem Le Mystère des Voix Bulgares) a rumunského hráče na Panovu flétnu Gheorghe Zamfira, nevěnoval tomu v České republice nikdo pozornost. A přitom by mohl, protože Céllier, ještě jako hudební producent firmy Phillips, vydal počátkem 60.let album folkloru z tehdejšího Československa – jmenovalo se Moravie a bylo částí série Voyages autour du Monde, vedle Hongrie, Moldavie, Roumanie a dalších. Bylo to vůbec první album naší lidové hudby, které vyšlo v zahraničí z iniciativy nezávislého producenta, nikoli dotováno našimi penězi a naším vlastním přesvědčením o hodnotě moravského folkloru. Marcel Céllier měl s čím porovnávat – od počátku padesátých let jezdil na Balkán, do Rumunska, do Bulharska, tedy do zemí, jejichž folklor patří ke skvostům světové hudební pokladnice. Jak přišel k Moravě?
Zde musím poněkud opravit tvrzení, že u nás nikdo nevěnoval Céllierově smrti pozornost. Smutnou zprávu od jeho ženy dostal emeritní hudební redaktor brněnského rozhlasu Jaromír Nečas, jeden z blízkých Céllierových přátel a občasný spolupracovník a inspirátor. Znali se spolu přibližně od roku 1958, kdy se agilní Švýcar objevil u Nečasů doma s první deskou BROLNU (Na pěknú notečku s Leošem Janáčkem) v podpaží. Nečas byl jedním z tvůrců onoho alba a záhy se s Céllierem spřátelili. Zvědavý hudební producent měl zájem poznat na vlastní kůží folklor, který tak uchvátil Leoše Janáčka. Nečas jej vzal na Horňácko a na hody na Podluží, jejichž bohatost – kroji počínaje, vínem konče – Céllierovi učarovala. Spřátelil se s primášem Břeclavanu Jožkou Kobzíkem a spolu s Nečasem začali snovat plány, jak dostat moravskou lidovou hudbu za hranice. Počátkem 60. let se podařilo uskutečnit a natočit malé turné folklorního souboru Břeclavan ve Švýcarsku. Z něho Céllier s Nečasem sestavili nádherné album Moravie.
Jaromír Nečas byl už od dob studií v Brně milovníkem folkloru, a to nejen moravského. Jako vystudovaný hudební komponista a pozdější rozhlasový redaktor a člen Svazu hudebních skladatelů nevynechal žádnou příležitost k výpravám za tradiční kulturou jiných národů – pochopitelně kvůli dobovým poměrům šlo především o východoevropské kultury. Ale ty stály za to. Takto se dostal do kontaktu například s goralskou hudbou v Polsku nebo svébytným albánským vícehlasem. Vedle své práce redaktora populárních žánrů a rozhlasového dramaturga Orchestru Gustava Broma si v šedesátých letech sháněl a studoval nahrávky folkloru z celého světa. Velkým zdrojem informací – v té době v socialistickém státě těžko přístupných – mu byl právě i Marcel Céllier.
Nechci v tomto textu rekapitulovat životní dráhu Jaromíra Nečase, který se právě dnes – 21. února 2014 – dožívá devadesáti dvou let. To se odehraje na jiném místě tohoto média. Jen bych chtěl vypíchnout ojedinělý Nečasův přínos pro poznání fenoménu world music v českém prostředí. Tato hudební oblast je jakýmsi zrcadlem emancipace tradičních kultur v rámci světa. Nejdříve se etnomuzikologové ve svých publikacích (například Curt Sachs) začali zabývat výzkumem a srovnáváním nejrůznější etnické hudby. Souběžně s tím se probouzeli i hudebníci nejrůznějších populárních žánrů a začali vyhledávat etnické inspirace. Tak vznikl fenomén world music, od konce 80. let pojmenovaný jako komerční a dramaturgická škatulka. Jedním z těch, kteří tento proud vnímali a popularizovali v rozhlasových pořadech a přednáškách už mnohem dříve byl právě Jaromír Nečas.
V polovině 70. let se mu shodou okolností podařilo naskicovat záměr a posléze i uskutečnit 106 dílů rozhlasové série Barevný zpívající svět. Sám Nečas jej považuje za vrchol své redaktorské práce a s odstupem času lze říci, že je to unikátní dílo. 106 dílů o průměrné délce 25 minut se vysílalo v letech 1976–1980. Jak tento cyklus vznikl? Nečas byl vedením ústřední hudební redakce vyzván, aby vypracoval koncepci populárně-vzdělávacího hudebního pořadu pro mládež a on tuto výzvu uchopil tak, že zúročil všechno své dosavadní poznání a současně i kontakty a redaktorsko-umělecký cit. 30. května 1975 byl návrh vedením rozhlasu přijat a šéfredaktor hudební redakce pověřen realizací. Přesný název „dlouhodobého výchovně poslechového cyklu folklóru pro mladé posluchače“ zněl: Barevný zpívající svět. Malá rozhlasová universita o vzniku a vývoji hudební kultury – ač se to tak nehodlá ovšem jmenovat.
Barevný zpívající svět poskytuje zvláště v úvodních dílech vcelku systematický, dramaturgicky neotřelý a zábavný úvod do světa hudební vědy a world music, přestože se tak tehdy ještě tato oblast běžně nenazývala. Tradiční hudební projevy se mísí se současnými (tehdy) příklady hudební tvořivosti. Základem cyklu bylo pět hlavních tematických bloků, jež shrnu pouze stručně:
- zřídla hudby (o melodii, rytmu atd.)
- hudební kultury národů
- co víme o folkloru (národní tradice, z dějin evropské folkloristiky, folklor v socialistické společnosti, osobnosti)
- karpatská hudební kultura
- cesty za slovanskou písní (Slované východní, jižní, západní)
Vedle samotného Nečase a jeho nejbližších brněnských spolupracovníků (literát a dramaturg Vladimír Fux, hudební vědec Miloš Štědroň, etnograf Dušan Holý, antropolog Jan Jelínek a další),kteří vytvořili prvních deset dílů, defiluje v pořadech i celá řada osobností z okruhu dalších rozhlasových studií, která na cyklu později participovala. Například pedagog, skladatel a publicista Pavel Jurkovič, hudebník a redaktor Jan Rokyta, hudební publicista Lubomír Dorůžka, indolog Dušan Zbavitel a další. Autoři jako Jan Jelínek či Dušan Zbavitel přinášeli velmi cenné a pro náš kulturní okruh víceméně neznámé informace o vzdálených hudebních kulturách (indických, domorodých australských, melanézských, indiánských a dalších) doslova "z první ruky". Tedy nejen obsahově, ale i obsazením je Barevný zpívající svět neobyčejně důležitým dokumentem. Pořady mají i literární přesahy, které zvyšují jejich sdělnost.
Barevný zpívající svět je pomníkem – nejen hudbě světa, ale i autorovi.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..