Zřejmě se dnes večer v Brně sotva najde člověk, který by se rozhodoval mezi koncertem Adriana Belewa a Pavla Zlámala. Jako by se jednalo o dva oddělené světy. Kytarista z legendárních King Crimson a saxofonista z Brna ale přece jen něco společného mají.
Na první pohled to vypadá jako vtip. Na jedné straně kytarista, pravděpodobně jeden z nejvlivnějších hráčů 80. a 90. let minulého století. Objevil ho Frank Zappa, u nějž měl krátké angažmá zaznamenané na albu Sheik Yerbouti a koncertním videu Baby Snakes. Poté hvězdná kariéra u King Crimson, Talking Heads, Davida Bowieho, spolupráce s Laurie Anderson, navíc sólové projekty. Opravdový samostatný hit sice Belew nikdy neměl, ale stejně je nepřehlédnutelný z libovolné perspektivy.
Na druhé straně saxofonista Pavel Zlámal, člen B-Side Bandu orientovaného na jazzový mainstream a spolupráci s Vojtou Dykem. Hráč kapely na pomezí jazzu a soudobé vážné hudby Next Phase, volně improvizujících Brno Improvising Unit a Pražského Improvizačního Orchestru, navíc vedoucí vlastního improvizujícího big bandu Divergent Connections Orchestra. K tomu spoluhráč rock’n’rollových The Fireballs a také vynikající sólový interpret grafických partitur. Spojovací linka Belew–Zlámal, z toho kromě množství aktivit opravdu na první pohled nevykukuje.
Je dobrým zvykem našich jazzmanů, že hrají minimálně v pěti kapelách a nejmíň v dalších pěti hostují. Občas z toho vzniká pocit, že česká jazzová scéna se skládá z nějakých dvaceti hudebníků, kteří rotují ve všech možných kombinacích – jejich počet si lze snadno spočítat. Není to ale jen prokletí našich jazzmanů, výborných hudebníků není nikdy dost a špičkových je nedostatek na celém světě. Je samozřejmě těžké srovnávat Adriana Belewa a Pavla Zlámala: jejich kariéry jsou neporovnatelné, ale hudební potenciál v sobě řadu podobností skrývá. A pokud se přestane brát v úvahu mediální povrch kariéry obou hudebníků, začne tato skutečnost vystupovat na povrch.
První a možná nejvýraznější spojnicí je otevřenost kombinovaná s důrazem na kvalitu výstupu. Už neúplné výčty jejich angažmá ukazují, že něco jako žánr nehraje v hudebních aktivitách Belewa ani Zlámala žádnou roli. Do každého projektu přitom vstupují s ohromným hudebním i lidským potenciálem podloženým perfektním zvládnutím nástroje – přinejmeším co se týká nekonečné práce s barvou zvuku. Oba jsou připravení použít kytaru nebo saxofon libovolným způsobem a vyloudit z nich zcela nepravděpodobné tóny. Nejsou to přitom samoúčelné exhibice, kromě hráčských schopností oba muzikanty spojuje také soudnost.
Je to až paradoxní, jací dokážou být oba frontmani, vést kapelu, být její tváří i prvním hlasem, a zároveň se uklidit do role sidemana, podpořit jiného šéfa a hrát se vší parádou i skromností druhé housle. Oba přitom mají ohromný smysl pro show a dovedou i tu nejnáročnější hudbu zábavně prodat. To je schopnost, která českým jazzmanům a alternativcům chybí téměř univerzálně a Pavel Zlámal je v tom světlou výjimkou. Když řídí hromadné improvizace svého Divergent Connections Orchestra, je to i divadlo, které neodolatelně evokuje způsob, jakým dirigoval koncerty svých kapel Frank Zappa. Čert ví, jestli a jak by se u něj Pavel Zlámal uchytil, kdyby se v nějaké časové smyčce potkali.
Belewovo „never plays the same way twice➚“ by si s volnými improvizacemi Pavla Zlámala jistě bez problémů rozumělo, otevřenější posluchači by mohli u obou najít podobný druh zážitku. Pokud by se ovšem dokázali oprostit od image legendy, kterou kolem sebe ten první zcela zaslouženě má. Jeden ze zásadních rozdílů mezi oběma hráči spočívá v možnostech hudebníka, který vyrůstá z globálního hlediska na absolutním okraji zájmu, zatímco jeho slavný kolega je doma v centru světového dění.
Odrazem je i dnešní večer, kdy Adrian Belew bude hrát v perfekcionisticky vybaveném Sono Centru, zatímco Pavel Zlámal v koncertním sále na JAMU. Posluchač nevybavený magickou superschopností být na dvou místech najednou si dnes oba hudebníky neporovná. Návštěvnící dnešního Belewova koncertu by to ale se Zlámalem také mohli někdy v budoucnosti zkusit. A uvědomit si přitom, že pozoruhodné věci už dávno nevznikají jen v několika hlavních městech světa.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..