Jednoho březnového rána v roce 1958 začala tehdy ještě Státní filharmonie natáčet v Besedním domě Janáčkovu Baladu blanickou – že tato skladba začíná představou pašijí, tehdy raději nikdo nezdůrazňoval. Šéfdirigent Bakala nicméně spletitý pašijový motiv ve violách dvakrát opakoval, ale když k němu měl připojit zbytek orchestru, svěsil ruce, sáhnul si levačkou k srdci, rezignovaně jí mávnul, omluvně se usmál, položil taktovku, neobratně si oblékl sako – a odešel umřít. K tomu pak došlo po několika dnech, prvního dubna – letos si to připomínáme po pětapadesáti letech; a přestože nikdo z dnešních filharmonických hráčů pod Bakalou nikdy nehrál, je každý z nich – aniž si to možná uvědomuje – nositelem jeho uměleckého odkazu.
Břetislav Bakala, rodák z Fryštáku (1897), se dostal po studiu nižšího gymnázia v Kroměříži a v Brně poprvé do styku s Leošem Janáčkem patnáctiletý, jako žák jeho varhanické školy (1912–16); dirigování pak studoval na nově zřízené brněnské konzervatoři u Františka Neumanna a klavír soukromě u proslulého Viléma Kurze, než se zase dostal k Janáčkovi do mistrovské třídy kompozice (1922–23). To už byl ovšem zaměstnán (od 1920) jako korepetitor a dirigent v opeře brněnského Národního divadla, tehdy prakticky jediného působiště výkonných hudebníků v Brně. Po americké epizodě (v sezoně 1925–26 byl varhaníkem katedrály ve Filadelfii) se vrátil zase do Brna – a nastoupil do nedlouho předtím zřízené rozhlasové stanice.
V průběhu dvacátých let začala po celém světě rychle houstnout síť rozhlasových stanic a jevit nenasytnou potřebu živé hudby – magnetofonová natáčecí technika byla ještě v nedohlednu a hudební relace ze standardních gramofonových desek (elpíčka ještě zdaleka neexistovala) nestačily pokrýt vysílací čas. Každá stanice tedy usilovala o nějaký soubor, který by byl k dispozici v různých denních dobách pro stále komplikovanější skladbu vysílání; nejčastěji šlo o postupně rozšiřovanou sestavu takzvaného salonního orchestru, jíž byl – v různých aranžmá – dostupný velmi široký repertoár, od lidovek až po populární díla symfonická. Když se Bakala vrátil z Filadelfie, působil už v brněnském rozhlase nevelký soubor založený (1925) a vedený dirigentem (a kapelníkem brněnské posádkové hudby) Janem Janotou; Bakala se stal tedy jeho zástupcem a zároveň pianistou podobně univerzálního kvarteta (s dvojími houslemi a violoncellem).
Toto uplatnění vypadalo skromně, ale Bakala cítil jeho perspektivu: v roce 1929 byl sice povolán do uměleckého vedení opery (podílela se na něm po odchodu legendárního Františka Neumanna trojice mladých osobností Chalabala-Bakala-Balatka), ale po dvou sezonách na toto postavení rezignoval a vrátil se do rozhlasu. Spolu s Janotou usiloval o postupné rozšiřování orchestru a jeho repertoáru; označení komorní orchestr se tehdy ještě nevžilo, ale pražská rozhlasová centrála začala Bakalovi ponechávat vedle běžných víceméně zábavných skladeb stále častěji interpretačně náročné (a pracovně tudíž méně vděčné) domácí i zahraniční novinky. Koncem třicátých let stál v Brně Bakala (Janota odešel z rozhlasu v roce 1936) v čele už slušně velkého (ale pořád ještě zdaleka ne symfonického) tělesa rozhlasově pohotového a vytříbeného klasickou i novinkovou interpretací.
V roce 1938 došlo k osudovému okleštění Československa a půl roku poté k jeho rozpadu a zániku. Čeští hudebníci z rozhlasových orchestrů v Ostravě (stanice se ocitla na území zabraném Poláky), Košicích obsazených Maďary a nakonec i v Bratislavě museli domů a rozhlasové ústředí je tudíž umisťovalo do existujících těles ve zbytku republiky a nakonec v Protektorátu – nejvíc ovšem do Brna, jehož stanice disponovala velkým provozuschopným studiem na Stadiu. Národní tragédie tu nečekaně projevila vlídnější tvář – Brno získalo vedle dosavadního divadelního další symfonický orchestr.
A to mimořádně kvalitní: na příliv nových hráčů byl Bakalův vycepovaný soubor ideálně připraven a dokázal je v krátké době zařadít na svou úroveň. Bakalovi ovšem – zase historicky – nahrála další okolnost: jeho dirigentský talent byl s jeho fantastickými sluchovými schopnostmi a analytickým způsobem hudebního myšlení přímo stvořen pro rozhlasovou práci, která tehdy postupně dostávala pomůcku základního významu – kontrolu mikrofonem, možnost poslechnout a rozebrat si natočený snímek. Připomeňme si, že touto studijní technikou začaly v hudebním světě mladá rozhlasová symfonická tělesa kvalitativně dotahovat a někdy nahrazovat klasické reprezentativní filharmonie – v Polsku (Katovice), ve Francii (ON de Radio France), v Německu (Mnichov).
V Brně tedy v neblahých protektorátních letech dozrál vynikající orchestr. Nutno ještě dodat, že měl příznivé zázemí organizační: jako strategická instituce prvního řádu byl řízen z Říše a muzikanti byli privilegovanými říšskými zaměstnanci. Museli ovšem dokázat, že umějí německy (o zkouškách se pak ještě po letech vyprávěly ve filharmonii legendy), ale jinak si jich říšskoněmecký leiter vážil: jak válka postupovala a orchestry v Říši povážlivě řidly odchodem stále vyšších ročníků na frontu (kolegové z družebního Lipska, kteří přežili, o tom vyprávěli děsivé příběhy), honosil se jeho brněnský Rundfunkorchester plným stavem a kvalitou stále vyšší.
Ten ovšem doma nelenil a jal se vystupovat koncertně. Rozhlas koncerty pořádat nemohl a nechtěl, ale povolená odborová Unie ano. A tak se v sezoně 1941/42 dostalo především českému brněnskému publiku konečně něčeho, co učinilo z Brna velkoměsto také po hudební stránce – abonentního cyklu symfonických koncertů. České publikum, vystavované v brněnských ulicích agresivním projevům německé nadřazenosti, zbavené možnosti svobodného projevu a ohrožované všemi způsoby perzekuce, plnilo koncertní sály jako nikdy předtím (a málokdy potom). A na koncerty Bakalova orchestru se zdůrazněně českými pořady chodilo na Stadion ještě v sezoně 1944/1945, kdy začalo být město rozbíjeno nálety.
Hned po válce začal mít brněnský hudební život vedle zmíněného velkoměstského i mezinárodní charakter – v relativně zachovalém městě uprostřed poničené střední Evropy si začaly podávat dveře špičky světové koncertní scény a Bakalův orchestr se stal mezinárodní pozoruhodností; jeden po druhém jej objevovali prominentní dirigentští hosté ze zahraničí – Ducloux, Boult, Bush, Désormières, Mravinskij, Kondrašin, Munch. Bakala přijímal jejich obdiv a začal pracovat na svém Janáčkovi, který byl tehdy – sotva třicet let po smrti – ještě všeobecně přijímán jako těžko stravitelný modernista, zvlášť když se po komunistickém puči dostal ke slovu ministr Nejedlý, do jehož pojetí české hudby se Janáček vůbec nehodil.
Bakala si nicméně prosadil do pořadu svého orchestru na Pražském jaru 1952 Janáčkovu Sinfoniettu – a zvítězil, hlavně také dík ohlasu ze strany zahraničních hostí. V roce 1953 dostal – i jeho orchestr – Státní cenu a tu si přinesli do Státní filharmonie, která vznikla v roce 1956 sloučením rozhlasového orchestru s mladým a rychle vzestupujícím Symfonickým orchestrem kraje Brněnského. Historie se opakovala – stejně jako v roce 1939 absorboval Bakalův orchestr příliv nových hráčů (tvořili jeho třetinu) tak rychle, že mohl být vyslán devět měsíců po svém vzniku do druhého ročníku festivalu Varšavská jeseň, jež se tehdy stal přehlídkou (a jakousi neoficielní soutěží) evropských orchestrálních špiček z Vídně, Paříže, Bukurešti, Moskvy, Varšavy a vzpomenutých Katovic. Vzhledem k tomu, že festival byl (a je dosud) zaměřen na novodobou hudbu a vzhledem k tomu, že Bakala se svými zkušenostmi s tímto repertoárem dokázal brilantně zvládnout i předepsané polské novinky – a že českou hudbu mohl reprezentovat Třetí symfonií Bohuslava Martinů, premiérou Klavírního dvojkoncertu Jana Nováka a Janáčkovou Sinfoniettou, začalo se na festivalu o Brnu mluvit velmi hlasitě a Bakala se stal jednou z jeho hlavních postav.
Tento triumf nemohl po návratu domů zužitkovat, jak si zasloužil – jeho ohlas skoro úplně zanikl ve víru maďarských událostí, které zcela zaujaly všechnu domácí i zahraniční pozornost. Nicméně stal se vrcholem umělecké i životní dráhy moravského muzikanta, který se nikdy neprojevoval zvlášť průbojně, ale stál si pevně za svým a v pravý okamžik připraven na správném místě.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..