Letošní dotace pro kulturu v Brně jsou schváleny, ale zápis z příslušného jednání zastupitelstva města Brna zatím na webu města ještě zpřístupněn není. Z podivné perspektivy historika se tedy nabízí výlet do první poloviny 18. století. Hledaným tématem nicméně zůstává vztah vedení města k hudbě.
Fascinujícím svědectvím o každodenním životě v Brně raného novověku jsou protokoly ze zasedání městské rady. Od druhé poloviny 17. století se jich dochovala téměř kompletní řada. V 18. století už každý rok obnáší jeden tlustý foliant, naštěstí s precizně vedenými rejstříky, takže vše zajímavé lze poměrně snadno a rychle dohledat (zbývá už jen přelouskat brněnskou němčinu v novogotické kurzívě, zvané obvykle kurent). V některých letech by se s trochou nadsázky dalo z protokolů i zpívat. Občas totiž knihvazač použil ke svázání ročních zápisů starého pergamenového listu z nějaké středověké liturgické knihy, antifonáře či graduálu. To však byla tehdy celkem obvyklá praxe.
Profesorka Margita Havlíčková využila městských protokolů a zápisků ze zasedání městského hospodářského výboru ve svém fascinujícím pojednání o profesionálním divadle v Brně mezi roky 1668 a 1733. Stejné prameny jí však byly i zásadním zdrojem při jejím bádání o počátcích městského operního divadla v Taverně na Zelném trhu. V protokolech se nachází nepřeberné množství nejrůznějších případů a sporů, s jejich pomocí lze skutečně do velké míry sledovat dění ve městě den po dni (nebo alespoň od zasedání městské rady k zasedání).
Vedle již podrobně zdokumentovaného podílu městské rady na vzniku operního divadla a zájmu radních o lidi na okrajích (péči magistrátu o žebravé muzikanty v roce 1766 bude věnována samostatná esej) představuje důležité téma protokolů patronátní právo městské rady k farnímu kostelu sv. Jakuba. Vybraní členové městské rady, kostelní správci, jejím jménem dohlíželi na záležitosti kostela: opravy a jiné stavební aktivity, hospodaření farnosti a farních náboženských bratrstev, ale také provoz svatojakubského hudebního kůru. Toto sepětí městské rady s chrámem bylo velmi úzké, přesně vyjádřené termínem Stadtpfarrkirche (městský farní kostel). V rámci vnitřního města sice existovala ještě méně důležitá farnost při kolegiátním chrámu na Petrově, patronátní právo k tomuto kostelu však náleželo brněnské kapitule, a proto se záležitosti tohoto chrámu v městských protokolech téměř neobjevují. Dovoluji si připomenout ještě jednu dnes již nesamozřejmou dobovou samozřejmost: při slavnostních bohoslužbách byli u sv. Jakuba přítomni prakticky všichni členové městské rady; úroveň chrámové hudby se jich tak mohla přímo osobně dotýkat (pozor kruh: zvýhodnění mohli být členové rady bez hudebního sluchu, ale jde o poměrně vzácný úkaz a jak je dodnes patrné v tradičních společnostech, neschopnost zpívat čistě přinášela obvykle jisté nevýhody jako například despekt).
Úzké sepětí městské rady a farnosti lze demonstrovat mnoha příklady: péčí rady o uspořádání slavnostních nebo protimorových procesí (čištění ulic, stanovení trasy), účastí ve velkopátečních kajícných průvodech (členové rady zpravidla nesli přenosný Boží hrob) a vysokými příspěvky z městské pokladny na jejich pořádání nebo to, že radní schvalovali obsah i náklad tištěných programů (synopsí) těchto procesí.
Městská rada měla na starosti pochopitelně také výběr zaměstnanců, což se týkalo také hudebníků. Širší skupinu tvořili chrámoví hudebníci od svatého Jakuba, tedy ředitel kůru (v Brně označovaný tradičně jako Cantor), varhaník a choralisté, kteří navzdory svému označení na kůru působili také jako instrumentalisté. V brněnském městském archivu je dodnes dochováno velké množství žádostí těchto hudebníků o přijetí. Městská rada vybírala také trubače do úřadu městského věžného (Turner; pozor, neplést s tělocvikářem). Navzdory názvu měla tato funkce charakter téměř jakéhosi ředitele městské hudby. Věžný byl v zásadě hudebním podnikatelem s vlastním souborem instrumentalistů, který byl na základě smlouvy s městem povinnován různými úkoly včetně hraní při slavnostních příležitostech v městském chrámu sv. Jakuba.
Dva konkrétní příklady ze zasedání městské rady.
Za pozornost stojí například konkurz na uprázděné místo ředitele kůru u sv. Jakuba na podzim roku 1721. Při pročítání městských protokolů zaráží rychlost a rozhodnost, s jakou brněnský magistrát funkci svěřil Matouši Rusmannovi, dosavadnímu vicekapelníkovi u sv. Michala ve Vídni, jakožto „nejschopnějšímu“ („quo capacissimo“). V protokolech je dokonce zapsáno, že bude nutné uklidnit mocné přímluvce dalších kandidátů.
Funkce druhého kapelníka ve vídeňském barnabitském chrámu byla nepochybně dosti prestižní a téměř až překvapuje, že se takový hudebník z Vídně ucházel o místo v Brně. Přímo s kostelem sv. Michala ve Vídni, v němž se každoročně konaly oslavy svátku svatých Cyrila a Metoděje péčí takzvaného moravského národa (též bratrstva či společenství) s řadou urozených členů, je spojena ještě jedna brněnská stopa. V roce 1714 byl pro kostel sv. Michala pořízen nový, třímanuálový nástroj, který postavil brněnský varhanář Jan David Sieber. Podle Jiřího Sehnala mělo jít mimo jiné o určité odškodnění Siebera za to, že byl odmítnut v konkurzu na stavbu varhan vídeňského svatoštěpánského dómu. V duchu dnešních konspiračních teorií tedy lze za těmito událostmi alespoň tušit skryté souvislosti.
Při onom konkurzu se Rusmann – mimo jiné – také zaštiťoval četnými kontakty s vídeňskými skladateli z dvorského okruhu. A skutečně, význam dodnes z větší části dochované svatojakubské sbírky hudebnin tkví v cenném repertoáru vídeňského prostředí s řadou unikátně dochovaných skladeb. Rusmannovým prostřednictvím se také do Brna dostalo moteto o svatých Cyrilu a Metoději vídeňského dvorního skladatele Francesca Bartolomea Contiho. Rusmann působil u sv. Jakuba až do své smrti roku 1762, ale i poté jeho kauza zaměstnávala členy městské rady, protože Rusmannova rodina odmítala městu vydat přislíbenou sbírku hudebnin a zacházela s ní trochu jako s rukojmím kvůli konkurzu na nového ředitele kůru, jehož se účastnil (neúspěšně) i Rusmannův syn Kajetán. Z období neobvykle dlouhého působení Matouše Rusmanna nicméně pochází jedna konkrétní zmínka z protokolů k roku 1748. Pod regestem Music bey St. Jacob je zařazena zpráva primátora, který si stěžuje, že na svatého Martina byla hudební produkce u sv. Jakuba velmi špatná a že je nutné tento stav napravit. Rada tedy pověřila kostelní správce a radního přísedícího, aby si tuto záležitost vzali na starost. Podle zápisu „hudba u sv. Jakuba upadá čím dál tím více“ (místo citace původního zápisu odkazuji na pozoruhodnou píseň ÁÚ ze zatím posledního alba skupiny Buty) a pověření radní mají tedy učinit vše možné pro nápravu hudebního provozu na svatojakubském kůru, což se zvláště týká takzvaných Singknaben, tedy obvykle čtyř chlapeckých zpěváků, které měl ředitel kůru na starosti (žili v jeho rodině).
Bez zajímavosti nejsou ani data zasedání městské rady. Dosavadní regenschori Matouš Russmann zemřel 28. 12. 1762. Následujícího dne všichni čtyři svatojakubští choralisté podali svou žádost a hned 31. 12. rozhodla rada o svěření funkce jednomu z dosavadních choralistů, Peregrinu Gravanimu, pocházejícímu z questenberských Jaroměřic nad Rokytnou. Protokoly neobsahují údaje, které by osvětlily rychlé rozhodnutí rady, ani zprávu o případném konkurzu. Gravani však jako dosavadní svatojakubský tenorista a aktér dřívějších sporů s ostatními choralisty i s věžným Rennerem nebyl městské radě neznámý. Nově přijatému regenschorimu rada nařizovala provozovat „kvalitní hudbu (eine guthe Musique) stejně jako chorál, zvláště o nedělích a větších svátcích, k větší cti Boží a posílení zbožnosti“. Rada Gravanimu zdůraznila také jeho povinnosti vůči chlapcům zpěvákům, kteří mu byli svěřeni a podřízeni: podle potřeby okolností je má držet v přísné poslušnosti, vést k dobrému a vzdělávat v pěveckém umění, pečovat též o jejich čistotu a konečně je nezaměstnávat ničím jiným než zpěvem na kůru farního kostela.
Konečně ani z dlouhé éry Peregrina Gravaniho (1732–1815) nejsou městské radní protokoly zdaleka vyčerpány. Vzhledem k narůstající městské agendě, která se od osmdesátých let 18. století podepsala i na podobě protokolů (jeden kalendářní rok se už nevešel do jediného svazku) by to však už bylo příznačné hledání jehly v kupce sena.
Zdroje:
Sehnal Jiří – Vysloužil Jiří: Dějiny hudby na Moravě. Vlastivěda Moravská, nová řada, Brno 2001.
Havlíčková Margita: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733. Brno 2010.
Spáčilová Jana: Contiho moteto k poctě svatých Cyrila a Metoděje. Vlastivědný věstník moravský 2/2013, s. 140–146.
Maňas Vladimír: Brněnská městská rada a hudební provoz ve farním kostele sv. Jakuba ve 2. polovině 18. století, Miscellanea z výročních konferencí České společnosti pro hudební vědu. Praha 2008, s. 74–77.
Maňas Vladimír: Cyrilometodějské oslavy ve Vídni (1708-1783). Pozapomenutá reprezentace Moravy v sídelním městě monarchie. Vlastivědný věstník moravský 2/2013, s. 132–139.
Richard Šeda
25. duben 2014, 12:07