Dnešní velké Brno vzniklo splynutím městského centra s okolními obcemi, přispívá to k jeho zvláštnímu charakteru. Stačí natáhnout ruku, udělat krok a octnete se na venkově. Lidové tradice mají do centra města tak blízko, že jsou v něm prakticky doma.
Brno, ač relativně velké město, mělo vždy blízko k lidové kultuře. Fyzická blízkost spočívala v tom, že příměstské obce – jako například Bohunice, Židenice (a snimi i Juliánov), Jundrov nebo Líšeň – měly svůj specifický folklorní ráz. Lidové písně, které tu byly v uplynulých dvou stoletích zapsány, v sobě spojují charakter hanácký (středomoravský) a západní podhorácký. Zřetelně se odlišují od folkloru jihovýchodní Moravy (velmi zjednodušeně valašsko-slováckého), který je navenek nejvíce spojován s charakteristikou „moravský folklor“ a dnes jej reprezentují především cimbálové muziky. Zatímco původní tradice Brněnska svou hudební podstatou tíhne na západ a plynule se napojuje na český folklor a dále na německý, druhá je v příbuzenském poměru se slovenskou, maďarskou a částečně i zeširoka pojatou karpatskou kulturou, která zasahuje až na Ukrajinu a do Rumunska.
Přestože fyzicky nebyl tento druhý, atraktivní východní folklor v Brně u starousedlíků původně přítomen, přinesli jej sem v uplynulých staletích lidé z regionů jihovýchodní Moravy, kteří do svého spádového centra přišli studovat či pracovat. A protože jim bylo smutno po písních domova, začali se sdružovat a udržovat své folklorní tradice. Takto vznikl již roku 1908 Slovácký krúžek, jímž do dnešních dnů prošly tisíce zpěváků a muzikantů, které spojovala láska k písním, tancům a zvykům Moravského Slovácka. Z podobných příčin vznikl v roce 1946 Valašský krúžek. Slovácký krúžek se stal za první republiky základnou, z níž čerpala pro své vysílání brněnská stanice Československého rozhlasu (založena 1924). Ve 30. letech a za nacistického protektorátu byla moravská lidová píseň v podání krúžkařské muziky (s její legendární sólistkou Boženkou Šebetovskou) jednou z důležitých charakteristik svébytného brněnského vysílání, za války navíc posilovala národní povědomí v tísnivém ovzduší protektorátu.
Folklor jako nevysychající míza a objekt bádání
Kontakt s živým moravským folklorem v Brně byl důležitý a inspirativní i pro vzdělance obecně. Kněz František Sušil (1804–1868), jeden z předních představitelů národního obrození na Moravě, svým celoživotním sběratelským úsilím vytvořil základní a v mnoha ohledech dosud nepřekonanou sbírku moravských lidových písní, z níž čerpaly všechny pozdější generace milovníků folkloru, hudební skladatelé, etnografové, později i folklorní soubory. Sbírka žije intenzivním životem dosud a stále překvapuje: příkladem za všechny může být skupina Čechomor, jejíž nejpopulárnější písně pocházejí právě ze Sušilovy sbírky. Mluvit v souvislosti se Sušilovou sbírkou o hudebních skladatelích Leoši Janáčkovi či Bohuslavu Martinů je samozřejmostí.
Brno – kromě toho, že je samo prostorem, v němž žije folklor – se přiznává k moravské folklorní tradici i skrze činnost celé řady institucí. Průkopníkem v pořizování prvních nahrávek moravské lidové hudby byl Leoš Janáček, který ještě před první světovou válkou natočil několik desítek fonografických záznamů. Výběr z nich se stal v roce 1998 základem pro publikaci Nejstarších zvukových záznamů moravského a slovenského lidového zpěvu (Gnosis Brno 1998), která se dočkala velké a pochvalné recenze v britském prestižním časopise Gramophone Magazine. Definitivní a důkladně popsanou edici těchto unikátních nahrávek vydal posléze pod názvem Vzaty do fonografu Etnologický ústav Akademie věd České republiky v roce 2012, čímž Janáčkovu průkopnickou práci i moravský folklor zařadil do evropského kontextu vedle impozantní práce maďarského skladatele Bély Bartóka. Ústav evropské etnologie na Masarykově univerzitě se dlouhodobě zabývá důsledným mapováním moravského folkloru, podobně jako brněnská pobočka Etnologického ústavu AV ČR. Ta rozšířila svůj zájem i na kulturu národnostních menšin a německého obyvatelstva, které v Brně do konce války žilo a na kulturní výměnu s Vídní, která v minulosti byla Brnu často blíže než Praha. Kdo se zabývá dílem Leoše Janáčka či dalších brněnských hudebních skladatelů, nemůže čas od času nepřekračovat na bohaté pole moravské lidové hudby – ať už je to na Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity nebo v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Výčet edičních počinů těchto významných institucí se však vymyká možnostem tohoto textu. Tradicím romské lidové kultury na Moravě a na Slovensku se věnuje Muzeum romské kultury.
Český rozhlas Brno: Paměť i aktivní činitel moravské hudební kultury
Samostatnou kapitolou je působení Českého rozhlasu Brno (dříve Československého). Ten je po celou dobu své existence zrcadlem živé moravské hudební kultury a té lidové zvlášť. V jeho archivu je uchováno mnoho vzácných nahrávek moravského regionálního folkloru od konce 40.let minulého století, stejně jako je v něm zachycena mohutná kulturní stopa, kterou po sobě zanechal Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN). Ten vznikl v roce 1952 pro potřeby rozhlasového vysílání, aby nahradil nepravidelnou a nesystematickou amatérskou produkci profesionálně odváděnou prací, jež posunula úroveň vysílané hudby o kvalitativní stupeň výše a zpětně ovlivnila i rozvoj folklorních souborů v regionech. Za dobu své existence BROLN natočil tisíce snímků.
Rozhlas založením BROLNu samozřejmě nerezignoval na natáčení a prezentaci regionální kultury, ale základem pro běžné vysílání byla systematická práce rozhlasového tělesa, které vedle školených hudebníků využívalo i dobrých lidových muzikantů a především lidových zpěváků. Jména jako jsou Božena Šebetovská, Jožka Severin, Jarmila Šuláková či bratři Dušan a Luboš Holých byla v 50. a 60. letech neobyčejně populární a i s odstupem doby vidíme, že měla nadčasovou kvalitu. BROLN díky svému zaměření a možnostem měl široký záběr – od intepretace lidových písní po přesahy do vážné hudby. Dlouholetý umělecký vedoucí Bohumil Smejkal (později primárius světoznámého Janáčkova kvarteta) byl zárukou vysoké interpretační úrovně. S BROLNem (který v mnohém vycházel dramaturgicky z odkazu Janáčkova) spolupracovala celá plejáda brněnských skladatelů (počínaje Josefem Bergem, konče Milošem Štědroněm).
V dnešní době reedic archivů začínají vycházet na světlo světa nahrávky staré padesát i více let a ukazuje se, že patří plnohodnotně do našeho svébytného kulturního odkazu. Reedice prvního alba Jarmily Šulákové s BROLNem (Kyčera, Kyčera, Galén 2014) s řadou bonusů je toho dokladem. Připravovaný průřez nahrávkami BROLNu z 50. let, které se zachovaly v archivu Supraphonu, a které vyjdou také v Galénu, ukazuje, jak marginální dobová tvorba (dnes důvod k občasným odsudkům) nemůže zastínit základní hudební poselství. Tím je předávání esence moravské a slovenské lidové hudebnosti a rozvoj jejího interpretačního zpracování, který měl kořeny už v době předválečné, kdy v regionech vymírali poslední staří lidoví muzikanti a písní se chápali mladí studenti, často už hudebně poučení.
Cesty moravského folkloru k dnešku
V regionech jihovýchodní Moravy, které mají k Brnu nejblíže a různě s ním komunikují, působí odhadem 200 folklorních souborů, které mají jak hudební, tak taneční složku. V tomto počtu se nezobrazují spontánně vzniklá více či méně příležitostně působící sdružení hudebníků. BROLN stále působí při Českém rozhlase (ale nejen tam) a k podobné tradici malého orchestrálního tělesa se řadí i Vojenský umělecký soubor Ondráš, jehož původní zaměření na slovenský folklor se rozšířilo i na Moravu a v svých představeních kombinuje hudební složku s tanečními choreografiemi na vysoké úrovni.
Díky Českému rozhlasu Brno, který si vydobyl v moravských regionech velkou prestiž a díky folklorním slavnostem, z nichž bezpochyby na prvním místě je festival ve Strážnici (letos sedmdesátiletý!), jsme měli po desetiletí možnost sledovat život moravské (a nejen té) lidové písně doslova s prstem na jejím tepu. A dodnes můžeme, brněnský rozhlas je stále ve styku s regionální kulturou. Jedním z celkových pohledů na vývoj moravské lidové hudby je dvojdiskový komplet Proměny v čase (Gnosis Brno, 2001), který umožňuje srovnání staré vesnické hudební vrstvy s folklorní produkcí na přelomu tisíciletí. Bez rozhlasových archivů by takovýto počin nebyl možný.
Minulý režim folklor podporoval, protože se jím chtěl bránit vůči pronikání vlivů západní popkultury. Touto podporou na jedné straně přispěl k rozvoji folklorního souborového hnutí, na straně druhé paradoxně přispěl ke snížení jeho prestiže v očích lidí, kteří s ním nebyli bezprostředně spjati. Po roce 1989 se vynořila otázka: Jak bude žít moravský folklor dále v otevřené a demokratické společnosti? Dnes už známe odpověď: Folklor žije a paradoxně možná ještě intenzivněji a se širší základnou, než před tím. Stává se znovu pevnou součástí lokální a regionální identity a je to zcela přirozené: Skutečným partnerem můžu v Evropě bez hranic někomu být jen tehdy, přicházím-li odněkud, mám-li svou autonomní kulturu. A vzájemné poznávání těchto kultur pak vede ke vzájemnému respektu.
V obcích se obnovují spontánně zvyky, zvláště ty vázané na liturgický rok, které byly za totalitního socialismu ideologicky nepohodlné. Festival ve Strážnici si užívá vysoké návštěvnosti – desetitisíců především mladých lidí! V Brně se v okrajových částech (Líšeň, Jundrov, Medlánky, Bohunice a další) oživují staré lidové tradice, které jim dodávají lokální svéráz.
Folklorní puls Brna dnes
Brno samo je jedním velkým polem, na němž se odehrává celá řada aktivit: Působí tu více než 30 folklorních souborů, z nich zhruba dvě třetiny jsou zapojeny do Sdružení přátel folkloru v Brně, které pořádá každoroční Mezinárodní folklorní festival Brno. Ten je součástí sítě festivalů v rámci mezinárodní organizace C.I.O.F.F. a mimo to se snaží udržovat partnerské kontakty s podobnými festivaly v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku, ve Švýcarsku a na Ukrajině. Folklorní soubory v Brně vycházejí z různých tradic: z těch moravských jmenujme slováckou, valašskou, ale mozaika je pestrá – nejdeme tu soubory, které se věnují slovenské lidové hudbě či bulharským nebo řeckým tancům.
Když odhlédnu od života souborů, tak při nejrůznějších příležitostech se potkáme s cimbálovou muzikou v restauracích, na oslavách, přičemž nemusí to být vždy jen ryze cimbálová muzika, ale různé více či méně příležitostné sestavy, jejichž repertoár je široký – zaznívají tu melodie od moravských přes romské a slovenské a někdy až po maďarské a rumunské. Na brněnských ulicích lze potkat muzikanty místní i projíždějící, slyšet lidové populáry, folkové písně nebo swingové melodie. Tak, jak se na správnou evropskou kulturní metropoli sluší a patří.
Komu se podaří dostat se do společnosti, kde se hraje a zpívá, ať už je to na besedě Slováckého krúžku či jiného souboru, na folklorním jamu v malé podkrovní galerii Místogalerii na Skleněné louce nebo třeba neplánovaně v některém z brněnských klubů či restaurací, ocitne se ve světě s působivou a osvěžující atmosférou, v níž se zobrazuje nejen moravská tradice, vinný sklep, kopaničářská usedlost na moravsko-slovenském pomezí, ale i duch Bratislavy nebo Budapešti. Kultura Brna je totiž tvořena svébytnou a pestrou mozaikou, zakotvenou sice na Moravě, avšak současně je – aspoň po folklorní stránce – částečně i hudebním zrcadlem středovýchodní Evropy.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..