Brno je město, které se neustále vůči něčemu vymezuje a neumí pracovat s tím, co má. Svou „osobnostní“ prezentaci staví na Mendelovi a Janáčkovi, ale pořád si s nimi jaksi neví rady. Dodnes skoro nikdo nechápe, že mít tu jako domácí značku jméno Leoš Janáček je něco podobného, jako by nám sem zničehonic spadla Coca-Cola. V kulturním světě si prostě s jeho vyslovením každý něco konkrétního představí.
Internetový hudební časopis, který by se příliš nestaral o žánry, ale reflektoval určité místo, je vlastně sám o sobě hodně divný nápad. Jde tu ale o něco víc: pokud se hudební aktivity místa propojí, vznikne z nich za vhodných okolností hustá, ale zároveň ještě přehledná síť, v níž uvázne svým způsobem všechno, co se ve městě děje. Existenci serveru Brno – město hudby jsem zaregistroval někdy během předloňského roku, když mi o ní dal vědět jeho zakladatel David Dittrich prostřednictvím Aničky Bednářové. Vypadal jako kalendář hudebních akcí, kterému se věnuje jen okrajová péče, takže jsem stránku zase zavřel, poslal jim logo svého Zápisníku zmizelého a dál se o celou věc nestaral. Když mi David loni v lednu zavolal, že by pro server stál sem tam o nějaký můj text, tak jsem na to kývl ještě bez hlubších záměrů. Ke kalendáři se měla přidat publicistická a zpravodajská část, takže by se původní přehled akcí zkombinoval s hudebním časopisem. Něco se ve mně ale muselo pohnout, protože jsem kromě souhlasu přidal taky dvě stránky připomínek, co všechno by na webu mohlo a mělo být jinak a líp. Pokud si dobře vzpomínám, tak mě nikdo o žádné rady neprosil, ale kritizovat a sám nic nedokázat je koneckonců moje práce. Někteří hudebníci vám to jistě rádi potvrdí.
Pokud to teď čtou, můžou se škodolibě zachechtat, protože jsem si naběhl na svoje vlastní vidle pěkně zpříma. Moje kritika byla protentokrát zřejmě shledána jako „konstruktivní“, protože mě David začal přemlouvat k užší spolupráci. Moc práce mu to nedalo, protože – jak už jsem řekl – něco se ve mně muselo pohnout. A tak jsem se stal šéfredaktorem a přišel tak ke svému prvnímu životnímu titulu a institucionální funkci. Že jsme tu instituci museli teprve vydupat ze země, je jiná věc, a ani dnes nemůžeme říct, že by byla hotová. V této rozšířené podobě už ale trvá přes rok a přece jen jsme s ní pohnuli o pěkný kus.
Hudba jako image pro celé město
Nejde ale zdaleka jen o Janáčka. Udělat z hudby příznačnou věc, která by tvořila trvalou image města, to je přece krása. Richard Wagner chtěl hudbou nahradit náboženství a udělal z ní centrum společenského života v opeře Mistři pěvci norimberští. Náboženství konkurovat nechceme, ale představa hudby v centru společnosti se nám líbí. Myslím, že v Brně bychom ji na tuto pozici mohli dostat – máme tu pro svoje záměry kromě koncertního sálu všechno, a ničeho příliš mnoho. Je tu opera, balet, muzikálová scéna, filharmonie, profesionální sbor, velký jazzový festival, kluby všech velikostí, velké instituce si žánrově nekonkurují a dá se s nimi spolupracovat bez zbytečné řevnivosti. A radnice Brno-střed po velkém protestu nakonec ani nezakázala činnost pouličním muzikantům a je tu i jedno piano v ulicích. Máme tedy pohromadě všechny předpoklady, včetně Moravského Slovácka a Valašska – tedy živé a živě rozvíjené hudební tradice na dosah ruky.
Zatím se mi pro existenci serveru samotného zdá hodně důležité, že se nějak snese Davidův a můj temperament, přesněji řečeno Davidova trpělivost vydrží moje impulzivní záchvaty. A k lidskému jádru patří samozřejmě ještě Anička se svojí nezměrnou něhou, schopností plnit kalendář a dojednávat inzerci. Velmi brzo s námi začal spolupracovat také Milan Tesař z Radia Proglas, což je profík po všech stránkách a je výborné mít ho aspoň občas po ruce. Dva historické seriály vytvářejí Jiří Beneš a Vladimír Maňas – první více pamětnický, druhý více archivářský. Vlastní reflexe brněnských operních inscenací můžu konfrontovat s příspěvky Petra Vebera – podle ohlasu je to podnětné nejen pro mě, ale i pro čtenáře. Na folklor, world music a jiný blue grass jsme přilákali Jiřího Plocka, což mi udělalo velkou radost. Menší radost mi dělá tahání textů z Jana Špačka, ale zatím se mi zdá, že ta námaha stojí za řeč. Muzikálům se začal věnovat Luboš Mareček, vizuální dojem od začátku vylepšují fotky Jiřího Slámy.
O své práci mluvím nerad a neumím to: Dichte Dichter, tage nicht! – Básníku, básni, netlachej! Neplatí to samozřejmě jenom pro básníky – prostě dělej svoji práci a nežvaň o tom. To je věc, o kterou mi zásadně jde v souvislosti s Městem hudby jako hudebním serverem. Aby přitahoval ke spolupráci lidi, kteří to vidí podobně. A byl místem, kde se dobré siločáry protnou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..