Brundibár na cestě z brněnského Bronxu do divadla

3. červen 2015, 0:55

Brundibár na cestě z brněnského Bronxu do divadla

„Můžu se zeptat, jakou používáš voňavku?“ zeptal se mě malý romský kluk. „Fahrenheita,“ odpovídám pobaveně. Uznale kývl hlavou a zase zmizel v klubku různě velkých dětí, na které pokřikovala režisérka Linda Keprtová, aby byly laskavě zticha. Má pravdu, nejsou v Muzeu romské kultury kvůli tlachání, ani toaletním vodám, nacvičují operu Brundibár. Jednoduchou hříčku se zpěvy celosvětově proslavilo uvádění v terezínském ghettu.

Na rozhraní „bílého“ Brna a „nečistých“ oblastí stojí i dvě školy, do kterých se lidé kolem projektu Brundibár z ghetta vypravili hledat představitele pro svoji inscenaci. Na Merhautově ulici i na Náměstí 28. října se střetávají dva zdánlivě neslučitelné světy – k pavlačákům na Cejlu i rodinným domům v Černých Polích je odsud přibližně stejně daleko. Míchají se tu vlivy z obou stran, namíchané jsou i děti, které se přihlásily do konkurzu a úspěšně jím prošly. Za to se už několik měsíců mohou šrotit zpaměti svoje texty, učit se melodie, trávit víkendy ve zkušebně a dřít jako koně. Kdo někdy zkusil nacvičit nějaké divadlo tak, aby k něčemu vypadalo, dobře ví, o čem mluvím. K tomu ale mají kolem sebe lidi, kteří na ně v pauzách mezi zkouškami myslí s domácími buchtami i nějakým tím výletem, a navíc je dostanou do míst, kde možná nikdy předtím nebyly: třeba na divadelní jeviště.

Původní myšlenku Brundibára z ghetta jsem znal od Josefa Škarky, dramaturga a nakonec i představitele titulní role. V plánu bylo nacvičit terezínskou operu s dětmi ze zanedbaných oblastí současného Brna a provést ji v objektu bývalé káznice na Cejlu. Z poslední věci nakonec sešlo, představení se bude hrát v Divadle na Orlí a přiznám se, že to pro mě bylo v první chvíli zklamání – ten koncept vypadal tak lákavě! O co byl ale přitažlivější pro dospělé, o to méně by mu asi rozuměly samotné děti. Vždyť nejde o to, aby zůstaly v otlučené čtvrti, se kterou některé z nich přicházejí do styku každý den, měly se z ní podívat také někam jinam. Zákulisí divadel má až magickou přitažlivost a láká i dospělé, děti jsou z možnosti být jeho součástí úplně vedle. Přesun z káznice do divadla byl sice původně znouzectnost, ale nakonec udělal z Brundibára z ghetta to, čím měl od začátku být: projekt pro malé herce, a ne konceptuální hříčku pro hledače historických souvislostí.

Brundibára napsal Hans Krása v roce 1938 do soutěže vypsané tehdejším ministerstvem školství. Naivní příběh Aninky a Pepíčka si bere něco z Perníkové chaloupky, něco zase z Brémských muzikantů. Děti potřebují mlíčko pro nemocnou maminku, ale nemají peníze a chtějí si je vydělat zpěvem na tržišti. Zlý flašinetář Brundibár v nich cítí konkurenci a snaží se je vyhnat. Děti ho s pomocí zvířátek přemůžou a nakonec prchá on sám. Příběh Adolfa Hoffmeistera by za normálních okolností možná vyhrál soutěž, opera by se občas hrála a dnes by působila jako úsměvný artefakt z doby, kdy se za nezbytnou součást umění pro děti pokládala výchovná funkce. Opera hraná dětmi pro děti se ale zamotala do velkých dějin: místo ministerské soutěže přišla německá okupace a Hans Krása byl jako Žid deportován do terezínského ghetta, kde se Brundibár často hrál. Dostal se dokonce i do propagandistického filmu Vůdce daroval Židům město, který měl ukázat světu, jak se Hitler o „vyvolený“ národ stará. Šílený osud aktérů terezínských uvedení, kteří umírali na nemoci nebo v plynových komorách, zadělal Brundibárovi na draze zaplacenou nesmrtelnost.

Asi bychom těžko spočítali inscenace, které umístily děj opery do koncentračního tábora a z nerudného Brundibára se v nich stává dozorce. Tématu se chopil i výtvarník Maurice Sendak, autor světově proslulých Divočin, který Brundibárovi rovnou namaloval hitlerovský knírek. Brundibár se hraje po celém světě, je přeložený do řady jazyků, existují videozáznamy, nahrávky, hrají jej ty nejlepší dětské sbory i amatérské partičky – z tohoto hlediska není uvedení Krásovy opery nijak zvláštní. Do programu ho zařazují i dospělé operní společnosti a běžná operní divadla, jen v této sezóně se hrálo sedm různých inscenací od Athén až po Londýn. Brundibár z ghetta dává oblíbené – a možná vůbec nejhranější – české opeře nový kontext. Soudným lidem asi není potřeba vysvětlovat, že nacistická ghetta a koncentrační tábory byly svinstvo, ale přiznejme si otevřeně: dojímat se nad něčím dávno minulým je snadné. Zvláště pro nás, kdo jsme se do toho marastu přímo nenamočili. Hlad, tyfus, plynové komory… to všechno je tak děsivé a zároveň tak vzdálené. Dnešní brněnská ghetta nejsou neprodyšně uzavřená ani úplně beznadějná a bydlení na Bratislavské je proti Terezínu luxus. Je ale svým způsobem také bezvýchodné a sahá si na nás přímo. Už jako dítě z Černých Polí jsem věděl, že Merhautova ulice je naše „Rozdělovací třída“ – pod ni jsme si nikdy hrát nechodili. Snad není úplně marné pokusit se ji přemostit, třeba právě divadlem.

Na nedělní zkoušce Brundibára v Muzeu romské kultury jsem zjistil několik věcí:

  • děti jsou stejné potvory napříč etnickým spektrem
  • dospělí kolem nich mají prakticky neomezenou trpělivost
  • Josef Škarka narozdíl od dětí ještě neumí svůj part zpaměti
  • Linda Keprtová má hodně silný hlas, když chce

„Fahrenheit je cikánská vůně,“ řekla mi kuchařka v hospodě U průmyslovky, když jsem se ji snažil pobavit úvodní příhodou. „A naše děcka jsou takový, hned se zeptají,“ dodala ještě. Já se zase tak moc nevyptávám, ale tu vůni mám rád. Tak jsem asi cikánské děcko jenom napůl.

Brundibár se bude hrát v Divadle na Orlí v rámci festivalu Ghettofest, premiéra 5. června v 19 hod., repríza 6. června v 16 hod. Tento text si kromě účinkujících dětí vysloužili Martin Ptáček (lektor), Josef Škarka (dramaturg, zpěvák), Ruth Konvalinková (pedagožka), Linda Keprtová (režisérka), Anna ChrtkováAnna Petříková (výtvarnice), Kristýna Kopřivová (asistentka režie), Jana SuchomelováJan Dobiáš (korepetitoři), Kateřina Geislerová (produkční Ghettofestu), Monika Balogová a Vladimír Balog (asistenti). Všichni pracují na Brundibárovi za symbolickou odměnu (cca 3000 Kč/rok) ve svém volnu.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Největší problémy jsou ty, které jsou nejblíž – to platí jak pro lidi, tak pro města. Za nejproblémovější a nejnebezpečnější lokalitu Brna je obecně považováno území vymezené přibližně ulicemi Cejl a Francouzská. Je to vlastně plácek, který obejdete pěšky za nějakých dvacet minut, když se budete courat tak za třicet. V našich očích ale narostl do obludných rozměrů vyjádřených přezdívkou Brněnský Bronx. Bydlí v něm hodně Romů a kdo tam v noci vejde, tomu hlava sejde. Proč si to lidé myslí, kdo a jak v našem malém Bronxu žije a proč se v něm koná Ghettofest – o tom všem mi něco řekla spoluorganizátorka festivalu Alica Heráková.  více

Projekt Brundibár z ghetta se uskuteční v rámci festivalu Ghettofest. Opera Hanse Krásy ožije spojením profesionálních hudebníků z Brno contemporary orchestra, režisérky Lindy Keprtové, operního zpěváka Josefa Škarky a dětí ze dvou brněnských základních škol.  více




Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více