V roce 1936 nastoupil jako dirigent do rozhlasového orchestru v Brně, které se mu mělo stát doživotním domovem, osmatřicetiletý Jan Plichta, do té doby šéfdirigent orchestru a šéf hudebního programu ostravské rozhlasové stanice. Jinak měl za sebou (a před sebou) velmi pestrou činnost všestranně nadaného muzikanta: rodák z Kouřimi nedostudoval – pro nedostatek prostředků – pražskou konzervatoř (v houslích byl žákem legendárního Josefa Suchého), živil se hraním v kavárnách a biografech, vzdělával se, jak se dalo, za první světové války musel na vojnu a po ní nastoupil rovnou jako koncertní mistr do divadelního orchestru v Českých Budějovicích, kde se pak stal také pedagogem na učitelském ústavu (a sbormistrem proslulého dívčího sboru) a primáriem Jihočeského kvarteta. Jako žák Gustava Rooba a Otakara Jermiáše také ovšem pilně komponoval a aranžoval.
V Brně se stal druhým dirigentem Bakalova rozhlasového orchestru, jenž nabyl krátce po jeho příchodu – přílivem rozhlasových muzikantů z okupovaného územi a ze Slovenska – symfonických rozměrů. Víme, že Bakala toho dovedl využít a během několika let z něho vypracoval těleso evropské úrovně – což se prokázalo při poválečné obnově rozvráceného mezinárodního koncertního provozu. Připomínajíce Bakalovy nesporné zásluhy ovšem zcela pravidelně zapomínáme na Plichtu, který mu stál celou dobu po boku a odvedl s orchestrem nejméně tolik kvalitní rozhlasové práce, co Bakala. Budiž ovšem řečeno, že vedle Bakaly neměl šanci se výraznějí prosadit: na dirigenta, který musí být v první řadě autoritou, byl totiž příliš skromný a laskavý. A sám také o nějaké efektní sebeprosazování nikdy cíleně neusiloval; dá se říci, že vždycky prostě dělal, co bylo nejvíc potřeba.
V roce 1951 se tak ujal osiřelé violové třídy na brněnské konzervatoři a jako zkušený kvartetní hráč (naposledy violista brněnského Doležalova kvarteta) začal učit komorní hře. V ní uplatňoval, co si nemohl jako symfonický dirigent dovolit: minuciézní práci s tónem, se smyky, frázováním, s tvarovou i výrazovou výstavbou věty společně cítěnou a podrobně odůvodněnou – a to s nápady, které mu přicházely teprve v průběhu práce a které s žáky neváhal diskutovat a hodnotit. Nevím, jestli to nebylo proti pedagogickým zásadám, ale já jsem se v těch hodinách-nehodinách (trvaly bůhvíjak dlouho) cítil báječně.
Před absolventským koncertem mě zvával na zvláštní lekce k sobě do bytu. Jednou jsem ho zastihl nad rozepsanou partiturou: „Jsem nevěděl, že taky komponujete, pane profesore.“
„Kdepak kompozice,“ povídá, „jenom řemeslná robota: v rozhlase teď udělali ten estrádní orchestr a on v tom obsazení nemá co hrát – a pořádně aranžovat to tady taky nikdo neumí.“ „Aha,“ řekl jsem si, „zas něco, co je honem potřeba udělat...“ Na vysvětlenou: v té době byl zrušen Malý rozhlasový orchestr, který vysilal a natáčel (ve studiu v Husově sboru na Botanické) zábavný orchestrální repertoár a nahrazen v souladu s dobovým trendem jednak Brněnským rozhlasovým orchetrem lidových nástrojů (BROLN) a jednak Brněnským estrádním rozhlasovým orchestrem (BERO). Estráda byla zpočátku opravdu v jisté repertoární nouzi – požadavky denního natáčení byly neúprosné, ale časem se v ní a kolem ní soustředila skupina znamenitých muzikantů, po nichž zbyla v rozhlasovém archivu spousta vtipných, poetických, dobře zahraných a výborně natočených skladeb, jež jsou dnes bohužel úplně z módy – pro koncertní publikum jsou příliš lehké a pro mládež vyrůstající se špunty v uších příliš slabé.
Nicméně jedna z nich dostávala svůj tvar v partituře na stole páně profesorově.
„Ještěže mě to baví,“ povídal, „kdybych si tím chtěl něco vydělat, musel bych aranžovat valčík v jednočtvrťovém taktu – oni to honorují podle jejich počtu. Jedinou věc, co mi vydělává, jsem napsal ještě za války – a dodneška mi chodí tantiémy. Jmenuje se to Píseň severu, třeba to znáte.“
Bodejť bych to neznal! Píseň severu byla kultovním hitem mého kytarového dospívání, i když se tomu tehdy tak neříkalo; Setleři v rádiu ji zpívali obden, její triolu na slovo severu se subdominantou na poslední notě jsme zbožňovali a v těsné kleci Protektorátu nám představa dalekého Severu dýšícího velkou nadějí ztělesňovala něco vytouženého a nedosažitelného. Dívky nosily tehdy módní doma pletené norské svetry s vyobrazením bílého lososa táhnoucího peřejemi jejich hrudí, a když se jednou nějakým atmosférickým nedopatřením objevila nad městem skutečná polární zář, cítili jsme, že se nakonec touhy dávné změní v krásný sen...
„Ale já myslel, že to napsal nějaký Pavel Milan,“ povídám nesměle.
Pan profesor na mne zabrejlil tlustými skly a zabručel: „Přece se pod takovou blbost nepodepíšu vlastním jménem.“
Zatím nebyl přidán žádný komentář..