Každá premiéra Vojenského uměleckého souboru Ondráš je událostí, která se těší velkému zájmu folklorních nadšenců. Nejinak tomu bylo ve čtvrtek v lehce stísněných prostorách Divadla Bolka Polívky. Koncert s názvem Krajinou času byl vyprodán více než měsíc předem.
Představení vytvořené pro malé jevištní formy bylo společným dílem mnoha významných i méně známých choreografických a hudebních osobností. Přes velikost i různorodost tvůrčího týmu působil celek komplexním dojmem. Kdo by však čekal průlomové okamžiky, nedočkal se. Program byl ve své podstatě typickým produktem vojenského soboru, kterým jsou jeho diváci uvyklí. To samozřejmě nemusí být naškodu. Fanoušci Ondráše si přišli na své a noví diváci odešli s pocitem, že shlédli profesionální výkony muzikantů i tanečníků, bez postřehnutelných zaváhání. Velká míra stylizace, která je pro Ondráš typická, se projevila jinak u každého čísla. Bylo velmi zajímavé sledovat rukopis některých choreografů, který je natolik čitelný, že nebylo pochyb o jejich autorství. Tato pestrá směs choreografických přístupů se nesla celým večerem. Jmenujme napříkad slovenského choreografa a tanečníka Stanislava Marišlera, který je také členem recesistického uskupení Všetečníci. Svůj vytříbený smysl pro taneční humor předvedl i v ondrášovském tanci nesoucím fantazii burcujíci název Kapr. Další, tentokrát českou osobností s nezaměnitelným rukopisem je dlouholetá dvorní choreografka souboru Hradišťan Ladislava Košíková. V mnoha případech mohou taneční stylizace působit strojeně a nedůvěryhodně. V rukách amatérů jde často o prvek, který může celkový dojem z tance zcela zničit. V okamžiku, kdy se podobého úkolu zhostí jmenovaná dáma, čekejte pravý opak. Hluboká symbolika promítaná do celého těla tanečníka je technicky náročná, o to lépe však čitelná divákům. Košíkové choreografie Obilí byla kvintesencí všeho výše zmíněného. Nemohu opomenout také choreografii ponejvíce věrnou lidovém předobrazu nazvanou Mince. V úpravě vedoucího taneční složky Jana Kysučana mohli diváci obdivovat zapadadoslovenský Trenčín a Moravské Lieskové s použitím mnoha divácky oblíbených zvedaček. Tento prvek byl sice oproti lidovému prostředí značně nadužíván, i tak je jeho efektnost natolik veliká, že jej v podání VUS Ondráš nelze brát jako negativum.
Hudební režie se ujal bývalý cimbalista souboru Jiří Gužík. Většina hudebního doprovodu byla také v jeho nejen technicky, ale i posluchačsky náročnějších úpravach. Velice povededé bylo propojení několika lidových obyčejů a křestanské pověsti v čísle Jednomu inspirovaném písněmi z Hradišťska.
Mezi ostatními vynikla i úprava Jana Rokyty tedy další výrazné osobnosti, která se podílela na čtvrtečním programu. Jednalo se o instrumentální zpracování písní z Valašska nesoucí s magickou náladou název Rituál.
V některých číslech byla bohužel vidět folklórní klišé a stereotypy, které jsou ovšem rozšířeným zlozvykem u většiny tuzemských folkloristických uskupení. Stylizovaná jevištní úprava k nim svádí.
Legenda jménem Ondráš si za léta existence vybudovala osobitý styl, kterého se drží a který má stále co nabídnout nejenom jeho příznivcům. A to je dobře. Navíc bylo vidět, že československé folkloristické prostředí rozhodně netrpí nedostatkem kvalitních umělců.A to je zpráva snad ještě lepší.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..