Celý rok jsme vám přinášeli rozhovory, kritiky, články i zprávy z brněnské hudební scény. Teď je čas, aby se jejich autoři ohlédli a prozradili, které hudební události letoška byly natolik silné, že si na ně okamžitě vzpomenou. Porovnejte si, co vám v jejich tipech chybí nebo přebývá, co vás v nich těší nebo vám naopak vadí.
Jaký je váš nejsilnější zážitek, který jakkoliv souvisí s hudbou? A co vás v souvislosti s hudbou nejvíc naštvalo? Naše autory, kteří do ankety přispěli, jsem v rámci spravedlnosti seřadil podle abecedy.
Anna Bednářová – Plastici, Drumhedz, Jasná Páka
Vybrat jen tři bude pro mě asi těžká volba, snažím se probírat svou mlhavou pamětí a začala bych asi rovnou březnovým koncertem Plastic People of the Universe s Filharmonií Brno, který proběhl v Richard Adam Gallery. Plastiky s Evou Turnovou mám moc ráda a symfonická verze alba Co znamená vésti koně s velkým orchestrem v úžasném prostředí industriální Vaňkovky pro mě byla opravdu zážitek.
Rozhodně nezapomenu na mazec, který spustil bubeník Chris Dave se svými Drumhedz na Provázku v rámci letošního JazzFestuBrno. Asi jsem předem netušila s kým budu mít čest, ten chlapík mě úplně odrovnal! Z koncertu jsem odcházela s přesvědčením, že někteří muzikanti prostě nemůžou být z této planety.
Poslední je asi moje srdcovka – Jasná Páka, na kterou zajdu vždycky, ať hraje na Musilce nebo na Flédě. Kapela přijela s novým (skvělým) albem Černá deska, tentokrát nově vyzkoušela Sono Centrum a bylo to vynikající!
Přímo propadák si žádný nevybavuju a pokud takový nějaký náhodou přece jen byl, asi jsem se při jeho opouštění zastavila na baru a jednoduše ho vytěsnila.
Jan Dalecký – JazzFestBrno, B Side Band, Cohen
Už 13. ročník JazzFestuBrno. Kvalita trvalá, programy zajímavé, od tradičního jazzu po avantgardu.
CD B-Side Bandu s orchestrálkami z dávného repertoáru Orchestru Gustava Broma (1965–73) a připomenutí jmen Josef Audes a hlavně Josef Blaha, v konfrontaci s novinkami o 40 a více let mladšími (Jakub Červenka a Jiří Levíček) a koncertní uvedení některých skladeb na superkoncertu s Vojtou Dykem a New York Voices.
Anat Cohen Quartet v Besedním domě na koncertu jednoho z cyklů Filharmonie Brno – ale kde byli všichni ti jazzmani, aby se poučili?
Propadák, asi jen pro mne a pár podobných: Herbie Hancock v Brně. Nečekal jsem zrovna vzpomínky na 60. léta a VSOP Quintet, ale tohle je už pro jiné než jazzuvěrné fanoušky.
Silvie Jasičová – Filigrán, Natřikrát
První, co mě napadlo, byl jen pořad o Africké hudbě na Vltavě... a dál mám jakési okno… Chtělala jsem jít na Zaz – jen si tam odpočinout a relaxovat, ale nesehnala jsem lístky. No a ještě holky Filigránky pracovaly na představení spolu s Ivanem Palackým jako hudebníkem na jevišti a to mě hodně bavilo.
V rámci Natřikrát vlastně vystoupili Slováci se svým O jako Schlemmer (Daniel Raček, Anka Sedláčková, Monika Čertezni), kde používali slovo jako hudbu a ještě i nějakou dadaistickou skladbu, což pro mě bylo hodně zajímavé – slyšela jsem to poprvé.
Boris Klepal – Glagolská, Veselá, Rhinocéros
Začnu od konce roku – Glagolská mše na Stadionu. Opakování světové premiéry, strhující účinek provední. Orchestr a sbor opery ND Brno, Beseda brněnská, Petr Kolař a sólisté pod vedením Jaroslava Kyzlinka navíc aspoň na chvíli oživili místo, kde se filharmonické koncerty v Brně tradičně – a odjakživa provizorně – konaly.
Koncert Aleny Veselé k jejím 91. narozeninám na nové varhany v kostele „u jezuitů“. Kromě hudby se ve vzduchu vznášela zvláštní směs obdivu a dojetí.
Koncert Les Rhinocéros ve zkušebně Báry a Tomáše Přidalových. Kapela, jakých asi po USA hraje víc, ale koncentrovaná (i fyzicky) atmosféra, kterou se sotva podaří zopakovat.
S odstupem je pro mě propadákem roku Expozice nové hudby: držela sice hudebně pohromadě, ale ve výsledku to byla spíš přehlídka vyčpělých a dožívajících konceptů než reflexe současného hudebního dění. Fluxus, Nihilist Spasm Band, Knížákova Broken Music… too old for new music, too young to be classical. A také Brno – město hudby, které pořád ještě není ani zdaleka takové, jak bych si představoval.
Luboš Mareček – Makropulos, Concentus Moraviae, Stárková
Režie Davida Radoka Janáčkovy Věci Makropulos v ND Brno Bez nějakých obrazoboreckých výkladů, ale přesně, jasně a srozumitelně přednesl divákům Janáčkův operní opus.
Festival Concentus Moravie – návštívil jsem cca deset koncertů a skutečně si nevybavuju, který byl lepší. Měl jsem už 9. června v Porta coeli v Předklášteří u Tišnova hluboký vstupní zážitek do celé krásné akce. Iva Bittová, Vojtěch Dyk, Musica Florea a Boni pueri pod taktovkou Marka Štryncla a Requiem 2014 – pro mne v celém kalendářním roce nejsilnější připomínka tragédie 1. světové války.
Soukromé popremiérové noční posezení u piana s Erikou Stárkovou. I přes pokročilý čas a víno, jsem byl paf z mimořádného hráčského a pěveckého projevu někdejší herečky HaDivadla. Erika by se měla prosadit jako skvělá, originální zpěvačka.
Největším propadákem pro mne byl postoj bývalého vedení městské části Brno-střed, které umožnilo přímý přenos hokejových zápasů na Moravském náměstí, tedy hned vedle kostela sv. Tomáše. Stovky řičících lidí a možná ještě hlučnější velkoplošná obrazovka zničila úchvatný velikonoční koncert v kostele sv. Jakuba a nejednu bohoslužbu ve jmenovaných chrámech. Jistě: vox populi, vox Dei. Takto necitlivě naplánovat a povolit zábavu širokých mas lidu považuji za nekulturní politiku radnice a propadák roku.
Jiří Plocek – Strážnice, Hamada, Tři hlasy
Jako rozhlasový redaktor zaměřený na folklor bych měl několik hudebních tipů, ale jeden byl asi nade všechny – pořad Květy nejen do herbáře, který se uskutečnil na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici a byl věnován folkloristickému odkazu Leoše Janáčka. Jsem ve střetu zájmů, byl jsem jeho spoluautorem, přiznávám. Nejraději bych to spoluautorství zamlčel, aby vyniklo to podstatné, co se nakonec vyjevilo až onu sobotní noc a autoři na to neměli vůbec vliv: Krása Janáčkem zapsaných lidových písní (mnohdy už mimo dnešní zpěvní repertoár) v podání regionálních zpěváků a muzikantů, kteří je v tu noc pro nás oživili. Byla to neopakovatelná magie a krása.
Druhý tip je také folklorní, ale jeho povaha je mnohem širší: 7. června oslavil na pódiu uherskohradišťské Reduty rovnou stovku František Hamada – legendární primáš, spoluzakladatel Hradišťanu, ale také člověk, který byl za protoktorátu vězněn za účast v odboji a s ohromným štěstím unikl osudu svých kolegů, kteří byli popraveni a nezradili jej. Narozen v roce vypuknutí 1.světové války ve Vídni. Charismatická osobnost s ohromnou vnitřní integritou a smyslem pro humor. Zážitek roku.
Projekt Tři hlasy, který se odehrál v rámci letošních Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou. Spojení tří zpěvaček z různých kultur (Irén Lovász z Maďarska, Michal Elia Kamal, Izraelka žijící v Istanbulu, Jitka Šuranská z Moravy) za doprovodu různorodého sessionového muzikantského uskupení, které zorganizovala v extrémné krátké lhůtě v rámci festivalu Jitka Šuaranská. Komunikace lidí, kteří si nerozumí svými jazyky, ale spojují se skrze vyšší jazyk: hudbu. Wolrd music v nekrystaličtější podobě.
Protože na propadáky nechodím (nejsem k tomu profesí nucen), tak nemám bohužel žádný tip.
Jan Špaček – Filharmonie, Petruška, Bystrouška
Houslista Milan Paľa a Filharmonie Brno pod vedením Aleksandara Markoviće provedli skvělým způsobem Janáčkův Houslový koncert. Je to sice dlouho, výkon orchestru si vybavuji spíše mlhavě, ale expresivní hra mladého houslisty rezonuje ještě nyní, s odstupem jedenácti měsíců.
Stravinského Petruška v podání Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Aleksandara Markoviće. Myslím, že zhoubou všech profesionálních těles je akademismus a hledání „vyváženosti“ a „jediného správného“ interpretačního názoru. Někdy je namístě se prostě urvat ze řetězu a to se skvěle podařilo.
Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky v režii Ondřeje Havelky. Pěvci i orchestr byli solidní, ale Havelkův přínos operní režii je mimořádný. Oceňuji jeho inteligenci, odvahu, cit a schopnost zintenzivnit pestrou emoční rovinu této outdoor-opery.
Všem uměleckým kandidátům na propadák roku jsem se po celou dobu, díky Bohu, úspěšně vyhýbal, a tak místo toho vyjadřuji uspokojení nad tím, že ve všelidovém souboji o správu brněnských věcí veřejných po právu propadli ti, kteří ve svých oborech vyhrávali pomyslný titul propadák roku pravidelně, a samotného mě dokonce dohnali k dočasnému a nepatrnému politicky-propagačnímu angažmá.
Libor Špalek – Zagorová, vodotrysk, Henry Lee
Potěšil mne koncert Haničky Zagorové, zpívá pořád krásně a vůbec nestárne!
Líbí se mi nový vodotrysk před Janáčkovým divadlem.
Skvěle jsem se bavil na Henry Lee Festu při koncertu pana Mišíka. Ostatní písničky už byly moc temné, myslím, že v dnešní době se lidé potřebují spíš nad něčím hezkým zaradovat.
Vůbec se mi nelíbíl pan Knížák v Besedním domě, byl to jen hluk jako na stavbě. Myslím, že v Besedním domě by měli vystupovat hlavně brněnští umělci v kulturních pořadech.
Milan Tesař – JazzFestBrno, Sono Centrum, JAMU
JazzFestBrno a související koncerty. Jarní festival, který je pro mne už několik let nejvýznamnější hudební akcí v Brně, letošním koncertem Herbieho Hancocka (a také Zaz) úspěšně expadoval i do druhého pololetí.
Otevření Sono Centra. Příjemné prostředí, dobrý zvuk, ale především rozšíření koncertních možností v Brně (alespoň pro koncerty určité kapacity).
Otevření magisterského programu na Katedře jazzové interpretace JAMU. Brno se tak v rámci jazzu stává opravdu důležitým střediskem.
Negativní: Fakt, že se v některých klubech i během koncertů stále ještě kouří. A také zavedení dvou přestávek během jazzových koncertů ve Staré Pekárně (sám dávám jednoznačně přednost koncertů bez přestávky).
Helena Tomalová – Hancock, Kirschner, Dusilová
Herbie Hancock na Vodově – zážitek nejen roku 2014! Energie, nasazení, atmosféra… prostě koncert, na který se nezapomíná.
Jana Kirschner v Semilassu – nádherná deska Moruša biela v koncertním provedení, skvělí muzikanti a dokonalá Jana Kirschner, rozhodně nejlepší živé vystoupení první poloviny roku.
Lenka Dusilová, Baromantika a jejich album V hodině smrti – dle mého názoru deska roku 2014. Při její interpretaci v Sono Centru se jen tajil dech.
Za průšvih roku 2014 pokládám konec jam sessions Radima Hanouska v Desertu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..