Sedmý rok své oficiální existence završil brněnský bigband Cotatcha Orchestra dlouho připravovaným debutovým albem autorských skladeb tří komponistů – většinou z pera pianisty Martina Konvičky, s mírným přispěním Jiřího Levíčka a bandleadera Jiřího Kotači. Název Bigbandová elektronika/Bigband Electronics naznačuje, že skladby překračují čistě jazzový rámec směrem k různým nadžánrovým fúzím, ale pevné mantinely tím rozhodně nevymezuje.
Šestnáctičlenný bigband zformoval trumpetista Jiří Kotača ze studentů (a pedagogů) během svého studia na Katedře jazzové interpretace Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. V počátcích měli na jeho repertoár a výrazový styl vliv nejprve pedagog Matúš Jakabčic, později fundovaný upravovatel, skladatel a především výjimečný kontrabasista Vincenc Kummer, který spolupráci s muzikanty o tři hudební generace mladšími završil předloni v prosinci skvělým koncertem ke svým sedmasedmdesátinám. Kapela se posléze od úprav klasického jazzového repertoáru přiklonila ke spolupráci se spřízněnými hosty (vokalistky Mar Vilaseca a Geraldyne Schnyder a trombonista Ilja Reijngoud, participující i na albu). Postupně se band přeorientoval na autorský repertoár „z vlastních řad“, překračující hranice žánru a psaný na míru kapelovým sólistům, už s vědomím připravovaného alba.
Milovníkům okázalých vrstvených samplů a dominantní elektroniky se možná jejich očekávání navozené názvem alba nesplnilo. Elektronika na ploše přibližně padesáti minut projektu v devíti jednotlivých kompozicích totiž nepřevládá, ale především doplňuje a dobarvuje, podtrhuje náladu jednotlivých skladeb. To jak byla v rámci tvůrčího procesu postupně navazována a kombinována do zprvu čistě akustických skladeb. Jak poznamenává Jiří Kotača, elektronika je v CO bigbandu „jakýmsi sedmnáctým hráčem“. Propracované samply nepřehlušují akustické party, elektronické sekvence jsou předpřipraveny a přesně rytmicky vymezeny. Při nahrávání s nimi prostřednictvím kliku ve sluchátkách pracuje i dirigent (zde Juraj Valenčík). Nálady skladeb se proměňují jako kapitoly čtivé knihy, v níž jednotlivé příběhy vyprávěné různými sólisty tvoří mnohobarevný, přesto souladný celek. Nesporná kvalita a „poslechovost“ alba začíná od proporčně bezchybného vrstvení sehraných dechových sekcí (kde se také průběžně mění nástrojové obsazení, např. saxofony za klarinety) a nastavovaných výkony sólistů v nápaditých „osobních“ partech každé kompozice. Vše je dovršeno při zpracování hudebního materiálu ve studiu vyváženým, skvěle smíchaným zvukem (soundmaster Jan Košulič odvedl perfektní práci). Rozhodnutí bandleadera neuzurpovat si sólové party a dát příležitost ostatním členům orchestru se vyplatilo. Sám Jiří Kotača exceluje na křídlovku v Levíčkově baladicky zadumaném příběhu For Ben i ve vlastní skladbě Modal Song, kde mu sekunduje Radek Zapadlo na altsaxofon. Vyniká dále na trubku ve dvoudílné kompozici SardaNapalm i v partu Billy´s Pilgrimage. Jeho bratr Marek Kotača album otevírá sólem na altsaxofon v intru Sen Sei, prostor pro sólovou improvizaci ve skladbě Gloryhole Waltz využívá Kummerův nástupce u kontrabasu, skvěle disponovaný Peter Korman, podporovaný od piana autorem Martinem Konvičkou.
Jednotlivým dílům je v bookletu připisován konkrétní příběh (nebo alespoň filosofický rozměr vyjádřený náladou harmonie a hudební plochy kompozice). Úvodní Sen Sai má ilustrovat kulturu zápasu mezi skutečnými mistry bojového umění: cílem boje není jednostranné vítězství, ale estetika konfrontace, úroveň souboje samého. Billy´s Pilgrimage je obsáhlá kompozice s prvky artificiální hudby postavená na dialogu orchestru, sólového piana a trubky s hlasem Lenky Dusilové, který bezeslovně komunikuje se sólisty a projasňuje jinak temnou atmosféru příběhu Billyho Pilgrima, smutného poutníka po vlastním osudu - hrdiny Vonnegutova románu Jatka č. 5. Historicky prvním pokusem o začlenění ambientních zvuků do prvotně akustické skladby byla (na albu dvoudílná) kompozice Martina Konvičky Sarda(napalm). Podle Jiřího Kotači přelomová skladba, která rozhodla o dalším směřování osobitého, vyhraněného hudebního jazyka Cotatcha Orchestra. Zdánlivě absurdní kombinace řeckého jména posledního starověkého asyrského vládce Sardanapala s názvem napalmu, tedy ničivé zápalné látky používané během války ve Vietnamu, nepřímo odkazuje ke střetu protichůdných kulturních vzorců předem (ne)rezignujících na vzájemné pochopení. Komplikovaný název v pořadí sedmého opusu Nerf Nitro Throttle Shot Blitz (převzatý údajně z názvu dětské hračky) logicky evokuje přehuštěnost sociálního prostoru informačním smogem, který zdánlivě nemá hranice – pokud mu je ostře nevymezíme. Vnímám ji jako„nejelektroničtější“ skladbu s bohatými hudebními dialogy prolínajících se sólistů (trubka Jiří Kotača, basklarinet Radima Hanouska a jemné nuance bicích Kamila Slezáka). Logickým vyvrcholením alba je skladba A Very Old Lady Driving a Ferrari, za zhlédnutí stojí i „koronavirová“ verze, natočená v době počínajících restrikcí, které znemožnily natočení alba v původně plánovaném termínu v březnu 2020). Pohodová šlapající „velkokapelovka“ plná muzikantského humoru a nadsázky dotváří atmosféru pohody, která se z orchestru přenáší na posluchače. Na pozadí swingující saxofonové sekce předvedl své sólo druhý hostující muzikant na nahrávce – nizozemský trombonista Ilja Reijngoud.
Band Cotatcha Orchestra na svém debutu odhalil řadu předností: výborný cit pro hudební aranže, vyváženost všech dechových sekcí podepřených kvalitní rytmikou, sehranost celého ansámblu, potenciál všech prezentujících se sólistů, schopnost improvizace, ale i kázně při propojování živého hraní s předtočenými samply. A v neposlední řadě marketingovou zručnost: neváhal požádat své fanoušky o podporu v crowdfundingové kampani na portálu HitHit a následně vydat album na respektovaném labelu Big Round Records amerického vydavatelství Parma Recordings. Vše je tedy dobře rozjeté. Přejme si všichni, aby byla brzy šance poslechnout si album Bigband Electronics naživo.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..