Na čtyři stovky diváků si s nadšením užily mimořádný koncert čtveřice špičkových muzikantů v čele s frontmanem Deanem Brownem, už několik desetiletí výrazného protagonisty fusion stylu, a jeho tří rovnocenných spoluhráčů: saxofonisty Boba Franceschiniho, baskytaristy Victora Wootena a bubeníka Dennise Chamberse. Jarní otvírák 15. ročníku festivalu Groove Brno tak byl mimořádný především hudební extratřídou, v níž čtyři sólisté v naprostém souznění mezi sebou vzájemně, a především s publikem po dvě hodiny prolínali jazz, rock, funk i blues v gejzíru energie a nevázané muzikantské radosti.
Kytarista Dean Brown má na hřbetu neuvěřitelné dvě šestky, z toho přes čtyřicet let se pohybuje na pódiích a v nahrávacích studiích, kde je vyhledávaným sidemanem. Přizvalo si ho mnoho jazzových legend, mj. Roberta Flack, Bill Evans, David Sanborn, Al Jarreau, Billy Cobham, Marcus Miller pro jeho skvělou techniku a hráčskou invenci. Vlastní alba vydal prozatím jen čtyři studiová (Here, 2000, Groove Warrior, 2004, Unfinished Business, 2012 a Rolajafufu, 2016 – to poslední se částečně nahrávalo v pražském Lucerna Music Baru) a jediný živák Live at the Cotton Club Tokyo, 2009. Na žádném z těchto projektů nehrál ani jeden z jeho současných spoluhráčů (ti naopak vydali v roce 2017 společné album Wooten, Chambers, Franceschini: Trypnotyx), přesto současná sestava Groove Warriors na sebe dokonale slyší a každý dostane během koncertu několikrát prostor pro vlastní sólové představení.
Rozjezd koncertu patřil Deanu Brownovi a dvěma jeho starším kouskům z alba Unfinished Business – Hail to the King a Whole Tone Blues. Rytmická sekce se v tu dobu ještě držela zpátky, sólujícího frontmana podporovali jen střídmou rytmikou bicích Chamberse a „walking bass“ Wootena (který už měl Brno osahané z dávného vystoupení s jazzgrassovými The Flecktones Bély Flecka). Následovala trojice dalších Brownových skladeb: Ile Idunnu, Jelly Pop, New Gospel; Dean Brown každým sólem dokazoval, proč je dlouholetým prorokem fusion stylu. Brilantními sóly totiž osciloval od rocku přes různé odrůdy jazzu přes klidnější blues k ostřejšímu rocku. Chvílemi se stáhl do pozadí a do uvolněného prostoru vstupovali spoluhráči – stále více se osmělující Wooten a v kaskádách bicích excelující Chambers. Bob Franceschini střídal tenorsaxofon se sopránovým s hojným využitím různých efektů a energie hráčů (ruku v ruce s propojením s nabitým sálem) stále stoupala. Krátký návrat k albu Unfinished Business znamenal titul Two Numbers. Potom přišel prostor pro sólovou prezentaci Victora Wootena: nejprve v jeho vlastní skladbě Liz and Opie (z výše uvedeného alba Trypnotyx – mimochodem jediné položky playlistu, kterou nenapsal nebo nezaranžoval Dean Brown), vzápětí v Brownově Lampshade. Není pochyb o tom, že Victor Wooten je jedním z nejlepších (a rozhodně nejinvenčnějších) baskytaristů současnosti napříč žánry. Ostatně celá tato koncertní sestava má dohromady jedenáct Grammy (Wooten sám pět) a řadu dalších nominací. S Chambersem mají společnou schopnost empatie vůči každému frontmanovi a jeho osobnímu hudebnímu stylu, což osvědčili i vůči Deanu Brownovi; ten se blýskl i dvěma osobitými aranžemi – After the Rain Johna Coltranea a Nardis od Milese Davise.
Do posledního místečka nadupaný Metro Music Bar zažil nevídané propojení kapely s osazenstvem sálu, což samotní muzikanti kvitovali s potěšením a nechyběl ani přídavek. Nepamatuji se, kdy se v hledišti sešlo tolik muzikantů různých generací i žánrů (od rockerů přes jazzmany, bluegrassáky a dokonce i folkaře a trampy!). Laťka letošního Groove Brno byla nasazena opravdu vysoko – ovšem podzimní program s bostonskými Lettuce nebo společným koncertem Tower of Power a Spyro Gyra v Sono Music Centru slibuje další nářez fusion jazzu, který stojí za to vidět a slyšet.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..