Letmý vhled do královského města Brna na sklonku 16. století je věnován poměrům ve zdejších klášterech, jen obtížně se vyrovnávajících s náporem reformace, častým úpadkem mravů i hospodářství a úbytkem řeholníků.
Při hledání prostor, kde v Brně na konci 16. století pravidelně zněla hudba (a mohla tak hrát i roli určitého magnetu), se kromě farních kostelů můžeme obrátit také k chrámům klášterním. Většina klášterů uvnitř městských hradeb zažívala v druhé polovině 16. století vleklou krizi. Augustiniánský převor od sv. Tomáše v šedesátých letech uprchl i s částí klášterního majetku, dominikánský klášter zřejmě v roce 1585 silně poškodil požár, minoritský klášter byl téměř prázdný (v sedmdesátých letech zde žil jen místní představený, údajně s několika svými dětmi). Naopak jezuité zahájili v roce 1578 gymnaziální výuku a v roce 1598 započali stavbu nového kostela – ve strategii tohoto řádu hudbě, přesněji vokálně instrumentální liturgické hudbě či zpěvu v mateřském jazyce náležela významná úloha zmíněného magnetu, ale kromě názvů několika školních her je o hudbě během nejstarší etapy jezuitské koleje známo dosud jen velmi málo údajů.
Jako jeden z prvních „starých“ klášterů se začal výrazněji probouzet augustiniánský kostel. Opat Augustinus Clementinus nastoupil do funkce převora už v roce 1573 a podařilo se mu zlepšit klášterní finance. Nebylo tedy nutné upouštět od zvyklostí dosavadního provozu. Varhaník a čtyři choralisté (zpěváci, hudebníci) jsou v klášteře doloženi už k roku 1571. Při slavnostních příležitostech, jako byla výroční mše za zakladatele kláštera (markraběta Jana a Jodoka Lucemburské) byli najímání také další hudebníci, obvykle například městský věžný se svými služebníky (tedy celý soubor instrumentalistů).
Augustiniánské řeholní společenství se na konci 16. století skládalo z bratří převážně italského původu – podobná situace je doložená u minoritů ve třicátých letech 17. století, také zde sehrál důležitou roli hudebník. Zmíněný opat Clementinus se v souvislostí s renovací chrámu svatého Tomáše nadchl také pro obnovu hudebního provozu. Za něj byla zakoupena řada soudobých hudebních tisků, dobové antologie vokální polyfonie, druhá kniha mší Giovanniho Pierluigi da Palestrina a další, dodnes dochované hudebniny. Převor Clementinus také oslovil svého příbuzného, varhaníka Jeronýma Rotha, který působil na hraběcím dvoře v Hechingenu. Do vyjednávání vstoupil sám hechingenský hrabě, který v dopise prosí převora Clementina, aby mu varhaníka Rotha ještě nějakou dobu ponechal. Zjevně byl Roth hráčem přinejmenším dobrým a také lze předpokládat, že shánění nového člena šlechtického souboru mohlo být často namáhavé a zdlouhavé. Roth však na převorovo přání přišel co nejdříve do Brna. Opat Clementinus však záhy v roce 1594 zemřel a proto se Roth začal zajímat o možnost návratu do Hechingenu a sepsal za tímto účelem pro hraběte zdvořilou žádost, které bylo vyhověno. Z Brna – „Prim in Mehren“ – jak sám v dopise píše, se tedy dostal zpět na německé území.
Zdroje:
Ernst Fritz Schmid: Musik an den schwäbischen Zollernhöfen der Renaissance, Kassel 1962.
Dušan Foltýn (ed).: Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005.
Theodora Straková: Vokálně instrumentální skladby na Moravě v 16. a na počátku 17. století. Časopis moravského muzea LXVIII, 1983, s. 149–180.
Brno ve druhé polovině 16. století, dřevořez z Prapockého Zrcadla Markrabství moravského
Zatím nebyl přidán žádný komentář..