Současný jazz je jedním z nejobtížněji definovatelných hudebních stylů. Existuje totiž v celé řadě podob: od víceméně puristických historických podžánrů (ragtime, swing, dixieland, bebop, hard bop, free jazz a další) se postupně víc a víc rozvolňuje do nejrůznějších fúzí, čerpá novou inspiraci mimo jiné z rocku, world music, folklóru či z vážné hudby. Takže vedle autorů a interpretů straight-ahead jazzu se také u nás vyprofilovalo několik autorských osobností hledajících a vytvářejících jeho novou podobu.
Patří k nim kupříkladu kontrabasista a komponista Marian Friedl (ex-Jitka Šuranská Trio, RukyNaDudy, NOCZ - spolu s Radimem Hanouskem) a trojice tvůrců spjatá s Katedrou jazzové interpretace Hudební fakulty brněnské JAMU: klavíristka a skladatelka Nikol Bóková (alba Inner Place, Unravel a chystaný Prométheus), klarinetista, saxofonista, komponista a improvizátor Pavel Zlámal (řada projektů, mj. PZ & PQ, Next Phase, Heterofón, Divergent Connections Orchestra, alba Tyče nevyhnutelné a Anchors & Hearts) a jeden z nejinvenčnějších evropských jazzmanů, saxofonista, basklarinetista, skladatel a improvizátor Radim Hanousek. Jeho kompoziční a interpretační rozpětí osciluje od historické i soudobé vážné hudby k experimentálním fúzím na pomezí jazzu s důrazem na improvizaci. Pro NOCZ upravil na objednávku festivalu Janáček Brno 2016 jazzovou verzi Janáčkovy Sinfonietty, je autorem jazzových variací na Bachovu Arii pro Bachův varhanní podzim 2017. Jeho skladba It Could Happen získala první místo ve skladatelské soutěži Karla Kraugartnera pro jazzový orchestr v ročníku 2018 (obě posledně jmenované jsou na reportovaném albu). Zatímco v řadě kapel své hudební minulosti i současnosti participoval především interpretačními a improvizačními dovednostmi (Synergy, Gulo čar, živé mezinárodní kvartety NOCZ a Fabio Delvo´Roots, Didrik Ingvaldsen Ensemble, ale i bigband Cotatcha Orchestra), proměnlivý ansámbl Dust in the Groove je jeho bezvýhradně autorským prostorem.
Základ pro hudební sdružení Dust in the Groove vznikl (jak jinak) na půdě Hudební fakulty JAMU, kde Radim Hanousek na doktorském studiu zkoumá hudební interakce mezi jazzem a tzv. vážnou hudbou. V roce 2013 tak vznikl projekt postavený na dlouhodobé spolupráci a jedinečné souhře saxofonisty Hanouska s hráčem na marimbu Martinem Opršálem; právě on je jediným trvalým Hanouskovým spoluhráčem v DITG, jehož instrumentář i personální obsazení se střídá podle potřeb právě chystaného projektu. Pro příklad: na prvním (neoficiálním) albu hraje na kontrabas Juraj Valenčík, na tomto (v pořadí druhém) disku, vydaném u slovenského labelu Hevhetia, je basistou Vlado Micenko, a současným kontrabasistou DITG je basový všeuměl Peter Korman. Jednotlivé projekty od sebe dělí delší časové odstupy, proto je každý z nich svého druhu uzavřenou kapitolou. Oproti „zkušební“ prvotině se nástrojové obsazení druhého alba rozrostlo o trubku (Jan Přibil) a významně se rozšířilo pole působnosti akordeonu (Žaneta Vítová). Zcela zásadní je doplnění ansámblu o ženský vokál Jany Vondrů a Michaely Bókové. V instrumentáři se potkávají tradiční jazzové nástroje s netradičními (akordeon), navíc využívanými poměrně neortodoxně (např. foukaná nebo smyčcem hraná marimba, deska kontrabasu jako perkuse). Album (jehož grafický název na obalu vystihuje dvojice drobných symbolů připomínajících rozvinutou vlajku a sedícího ptáčka) zachycuje Dust in the Groove v mezidobí od října 2017 do listopadu 2018 v podobě, jaká už je dnes neopakovatelná, uzavřená.
Přes klasické hudební školení je Hanouskova nadžánrová hudební tvorba stále výrazně intuitivní, budovaná ve značné míře na improvizaci – jakoby zavěšená na ukotveném, ale takřka průhledném skeletu zápisu, většinou nikoliv notového. Nad rytmickými náznaky nebo tónovými výběry bez určité délky tak vzniká velký prostor pro spoluhráče, kteří tak mají šanci uchopit náznak motivu po svém a stát se spolutvůrci. Výsledná podoba skladby je pokaždé originálem, o to větší nároky klade jak na interprety a jejich vzájemné propojení, tak na ty, které zamýšlí oslovit.
Posluchači chvíli trvá „porozumět jazyku kmene“, naposlouchat si neotřelé postupy, pochytat témbry, groovy zmiňované v názvu kapely v kontrastu k melodickým plochám a strukturám, naučit se rozpoznat souladnost jen zdánlivě nahodilých improvizací. Stojí to za námahu, protože pak už je deska silně návyková. Přestože jde vlastně o koncepční autorské album Radima Hanouska, je zřejmé, jak hodně na sebe jednotliví muzikanti slyší a pod jeho vedením skladby dotvářejí (včetně zpěvaček, jejichž hlasy nezpívají žádná slova, ale slouží jako další instrumenty). Ani pořadí skladeb na albu není nahodilé, v konceptu každá z nich má své místo: úvodní Fanfára 1 nabídne ukázku vzájemné propojenosti dua Hanousek-Opršál, po první ze tří improvizací se ve Fanfáře 2 rozvine dialog kontrabasu a trubky, zatímco předposlední skladba Fanfára 3 nabízí širší hudební plochu vzájemně prostupujících motivů (včetně dobře nazvučené „walking bass“ vespod). Podobně jsou dávkovány improvizační party (Impro 1, 2, 3) a dialog hlasu nejprve s marimbou, k níž se připojí dechová sekce, v Etudě 1. V subjektivním hodnocení si dovolím vyzvednout oblíbené kompozice. Je to gradující dialog kontrabasu s akordeonem v Sachte. Dále jde o skvostné prolnutí teskně baladického sopránového partu (Bóková) s dramatickými motivy akordeonu a trubky, z kterého až mrazí, jak je naléhavé, a to v příběhu Bácovická nebo o dialog saxofonu s kontrabasem, pak perkusí s dechy ve Spěšně. Barevný je motiv marimby prostřídaný kontrabasem, rozvinutý do ostinátních motivů a „rozrušených“ tutti dechy a rytmikou v Kalupince. Rekviem si nechám zahrát, až bude čas, s každým dalším poslechem vyvolává souznění. Spolu 2, skladba provedená už s kvartetem NOCZ, znovu a jinak, opět s unisony a výrazným hlasovým partem (založená na třívrstvém grafickém zápisu umožňujícím libovolné nástrojové obsazení). A přesně uprostřed It Could Happen – v podkladu basa evokující údery srdce, na které odpovídá marimba, a nad nimi rozvíjející se naléhavé motivy trubky a saxofonu odvádějící skladbu směrem k jazzu … paráda. Každá ze skladeb evokuje posluchači jeho vlastní „příběh“ a mohla by být základem pro filmovou hudbu, naléhavý, výmluvný podkres. Kromě interpretů má lví podíl na konečné podobě alba i mistr zvuku Jan Košulič – každého nástroje je v každém okamžiku přesně tolik, kolik je potřeba.
Druhé album Dust in the Groove je uzavřenou kapitolou, adresnou výpovědí v konkrétním prostoru a čase. Bohužel (vydáno v červenci 2020) se nedočkalo veřejného uvedení – ale DITG žije dál a pracuje na dalších projektech. Za shlédnutí stojí videoklipy Klínem s „mapou“ Daniely Hanouskové-Boučkové nebo Štafeta s výtvarným doprovodem Veroniky Vlkové, inspirované Hanouskovou fascinací orientačním během. Grafická partitura skladby je vytvořena po vzoru mapky závodu včetně „předávek“ štafety a „kontrolních stanovišť“.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..