Do čtvrté sezony své existence (1954/1955) vstoupil Symfonický orchestr kraje Brněnského s novým šéfdirigentem. Ten dosavadní, Zbyněk Mrkos, naplnil své zakladatelské poslání a otcové (krajští v Brně a ministerští v Praze) uznamenali, že slibné těleso potřebuje pro svůj další růst nové umělecké vedení. Nově příchozí Václav Neumann byl orchestrem vítán zdrženlivě: jednak byl Pražák, jednak se orchestr kvůli němu musel rozloučit s milovaným dirigentem Waldhansema jednak byl v Brně znám z jediného hostování s Bakalovým rozhlasovým orchestrem, při němž se skoro ve všem jevil jako Bakalův antipod.
Měl ostatně za sebou ve svých čtyřiatřiceti letech pozoruhodnou minulost. Absolvent houslové třídy na pražské konzervatoři spoluzaložil Smetanovo kvarteto, v němž hrál nejprve prim a pak violu; na tu pak začal hrát také v České filharmonii – a zároveň studovat dirigování u jejího tehdejšího šéfa Rafaela Kubelíka. Když pak ten v roce 1948 zmizel se stradivárkami svého otce a manželkou, virtuoskou Lalou Bertlovou, za hranice, zanechal Neumanna filharmonii jako svého pokračovatele. Osmadvacetiletý šéf, který se do čela prestižního orchestru dostal od posledního violového pultu, to tam neměl vůbec snadné; po nedlouhém čase odešel, a to do Karlových Varů. Budiž rečeno, že s hlavou plnou velkých plánů na povznesení duchovního života ve městě s úžasnou kulturní historií; dostal se ovšem do divokého pohraničí plného zlatokopů a novým režimem zbaveného vší mezinárodní klientely. Po praxi v České filharmonii mu kolonádní koncerty připadaly jako podřadná zvuková kulisa k zábavě lázeňských hostí a jeho snaha o občasnou skutečnou hudební událost v normální koncertní sezoně narážela na nezájem a neschopnost většiny hráčů.
V Brně našel těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry, v níž každého zajímá nejen, co hraje a jak to má hrát, nýbrž také proč to tak má hrát – a to nejen on sám, nýbrž kterýkoli jeho spoluhráč. U vysoce profesionálního tělesa by ovšem s tímto způsobem nepochodil, ale krajský orchestr, obsazený tehdy většinou ještě posluchači konzervatoře nebo JAMU, byl tehdy přesně tím tělesem, které takovou práci potřebovalo a vítalo.
Takto se jal Neumann postupně uvádět i nejnáročnější repertoár, jemuž se orchestr dosud vyhýbal; budiž řečeno, že si jej budoval také sám pro sebe a že pro své soukromé objevy, k nimž při studiu partitury dospěl, dokázal zaujmout hráče. Charakteristické bylo, že novou abonentní sezonu začal Mahlerem, skladatelem, který se za Protektorátu nehrál, protože byl Žid a po válce taky ne, protože byl Němec (Brňané slyšeli do té doby jen jeho První symfonii). Jako sólistku Písní potulného tovaryše si pozval Martu Krásovou, proslulou mahlerovskou interpretku, a během zkoušení komplikovaného orchestrálního partu toho o tomto díle a jeho autorovi řekl tolik, že by to stačilo na diplomní práci. Mahlerem začal podobně i svou druhou sezonu, a to Písní o zemi; nároky této skladby svědčí o tom, co si mohl orchestr po roce práce s Neumannem dovolit. Dovolil si také Violoncellový koncert Bohuslava Martinů (k uvedení tohoto skladatele bylo tehdy ještě třeba dost odvahy), dvě Brahmsovy symfonie, koncertně Gluckova Orfea...
Zvláštní kapitolou byl večer operetních melodií; objednal si jej předseda Závodního klubu pracovníků dopravy pan Oščádal s výslovnou žádostí, aby jej řídil Neumann. Ten to přijal, ač to nebyla jeho paleta; sehnal si Operettenbuch, sestavil pořad a rozhodl se napsat pro pozvaného herce průvodní slovo, jehož ironickým nadhledem se chtěl od klasických operetních slaďáků elegantně distancovat. Herec sice disponoval sonorním hlasem a perfektní dikcí, nikoli však nadbytkem intelektu; recitoval všechny rafinované narážky jako Sbírku zákonů a nařízení.
Zklamaný Neumann se rozhodl uvádět nejbližší operetní pořad (v Boskovicích) sám a zřejmě se na to dost připravoval, protože před koncertem se zdál nervozní a uzavřený. Jeho výkonu – řečnickému i dirigentskému – se nedalo nic vytknout, ale kdož jsme ho znali, cítili jsme, že to není ono. Tady máte Operettenbuch a od příště to uvádíte vy – povídal mi potom v autobusu. Do toho se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem dostal nápad a cestou na to příště, to jest do Slavkova, jsem ho získal pro myšlenku, že to budeme uvádět oba, dialogicky, což dává mnohem větší prostor pro pointy. Večer jsme to zkusili, obecenstvo se bavilo a orchestr byl nadšen. Praktikovali jsme to pak celou letní sezonu – odpoledne mezi výchovňáčkem a večerním koncertem jsme bavili vymýšlením nových situací a vzájemých chytáků: aniž jsme se jakkoli domlouvali, přijal on nezbytnou úlohu laskavého Vševěda, kdežto já jsem dělal potměšilého blba. Stali jsme se populární po kraji Brněnském – a tím to taky skončilo: když jednou náš náborář domlouval pořad vystoupení s nějakým kulturním referentem, bylo mu řečeno Podívejte se, hrajte si, co chcete, hlavně když tam budou ti dva šašci.
Zážitek jiného druhu. Členové Janáčkova kvarteta hráli u svých prvních pultů polovinu svého úvazku; tu druhou plnili svou kvartetní činností, takže se stávalo, že jejich účast ve zkouškách nebyla stoprocentní. Když se Neumann rozhodl pro závěrečný koncert sezony důkladně přestudovat Slovanské tance, byli zrovna pryč řadu dní a mohli se dostavit až na generálku. Slovanské tance jsme mohli hrát docela dobře i bez nich, ale Neumann je tam prostě chtěl – a chtěl, aby věděli přesně, co nového bude po orchestru chtít. Pozval si je tedy do zkušebny zvlášť; nesl jsem si tehdy něco do kanceláře a zarazil mě zvláštní zvuk i pohled: kluci hráli Slovanské tance s obrovským nasazením a Neumann, zřejmě stržen jejich zaujetím, je dirigoval, jako by stál před Newyorskou filharmonií. Fascinován jsem se posadil a vydržel tam až do konce; slyšet něco takového se povede málokomu.
Se vznikem Státní filharmonie na počátku roku 1956 se Neumannovo trvalé brněnské působení začalo chýlit ke konci. Nový orchestr vzniklý sloučením Bakalova rozhlasového orchestru s torzem Neumannova krajského mělo pojednou čtyři dirigenty – ale s Neumannem nový šéf Bakala trvale spolupracovat nechtěl. Do konce června však každý z těch čtyř oddirigoval několik koncertů: Neumann se do české hudební historie zapsal ještě československou premiérou třetího klavírního koncertu Bohuslava Martinů (s Eliškou Novákovou u klavíru).
V dalších letech se do Brna dostával zejména jako host Mezinárodního hudebního festivalu Brno – řídil buď brněnskou nebo Českou filharmonii – naposledy s Rudolfem Firkušným v roce 1992. To se ještě mezi publikem našla řada lidí, kteří si jeho dvouletou brněnskou éru pamatovali; když však s brněnskou filharmonií zahajoval rok předtím v Českých Budějovicích slavnosti Emy Destinnové, zjišťovali jsme s jakýmsi bolestným překvapením, že většině mladších hráčů jeho jméno nic neříká.
Jsou tu však ještě nahrávky: mezi rozhlasovými pracovníky Neumann zvlášť oblíben nebyl, ale když jsme s nimi v roce 1966 vybírali pro rozhlasové pásmo k deseti letům Státní filharmonie nejlepší snímky z každého roku její existence, vedly jednoznačně nahrávky řízené Václavem Neumannem...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..