Dvě léta s Václavem Neumannem

Do čtvrté sezony své existence (1954/1955) vstoupil Symfonický orchestr kraje Brněnského s novým šéfdirigentem. Ten dosavadní, Zbyněk Mrkos, naplnil své zakladatelské poslání a otcové (krajští v Brně a ministerští v Praze) uznamenali, že slibné těleso potřebuje pro svůj další růst nové umělecké vedení. Nově příchozí Václav Neumann byl orchestrem vítán zdrženlivě: jednak byl Pražák, jednak se orchestr kvůli němu musel rozloučit s milovaným dirigentem Waldhansema jednak byl v Brně znám z jediného hostování s Bakalovým rozhlasovým orchestrem, při němž se skoro ve všem jevil jako Bakalův antipod.

Měl ostatně za sebou ve svých čtyřiatřiceti letech pozoruhodnou minulost. Absolvent houslové třídy na pražské konzervatoři spoluzaložil Smetanovo kvarteto, v němž hrál nejprve prim a pak violu; na tu pak začal hrát také v České filharmonii – a zároveň studovat dirigování u jejího tehdejšího šéfa Rafaela Kubelíka. Když pak ten v roce 1948 zmizel se stradivárkami svého otce a manželkou, virtuoskou Lalou Bertlovou, za hranice, zanechal Neumanna filharmonii jako svého pokračovatele. Osmadvacetiletý šéf, který se do čela prestižního orchestru dostal od posledního violového pultu, to tam neměl vůbec snadné; po nedlouhém čase odešel, a to do Karlových Varů. Budiž rečeno, že s hlavou plnou velkých plánů na povznesení duchovního života ve městě s úžasnou kulturní historií; dostal se ovšem do divokého pohraničí plného zlatokopů a novým režimem zbaveného vší mezinárodní klientely. Po praxi v České filharmonii mu kolonádní koncerty připadaly jako podřadná zvuková kulisa k zábavě lázeňských hostí a jeho snaha o občasnou skutečnou hudební událost v normální koncertní sezoně narážela na nezájem a neschopnost většiny hráčů.

V Brně našel těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry, v níž každého zajímá nejen, co hraje a jak to má hrát, nýbrž také proč to tak má hrát – a to nejen on sám, nýbrž kterýkoli jeho spoluhráč. U vysoce profesionálního tělesa by ovšem s tímto způsobem nepochodil, ale krajský orchestr, obsazený tehdy většinou ještě posluchači konzervatoře nebo JAMU, byl tehdy přesně tím tělesem, které takovou práci potřebovalo a vítalo.

Takto se jal Neumann postupně uvádět i nejnáročnější repertoár, jemuž se orchestr dosud vyhýbal; budiž řečeno, že si jej budoval také sám pro sebe a že pro své soukromé objevy, k nimž při studiu partitury dospěl, dokázal zaujmout hráče. Charakteristické bylo, že novou abonentní sezonu začal Mahlerem, skladatelem, který se za Protektorátu nehrál, protože byl Žid a po válce taky ne, protože byl Němec (Brňané slyšeli do té doby jen jeho První symfonii). Jako sólistku Písní potulného tovaryše si pozval Martu Krásovou, proslulou mahlerovskou interpretku, a během zkoušení komplikovaného orchestrálního partu toho o tomto díle a jeho autorovi řekl tolik, že by to stačilo na diplomní práci. Mahlerem začal podobně i svou druhou sezonu, a to Písní o zemi; nároky této skladby svědčí o tom, co si mohl orchestr po roce práce s Neumannem dovolit. Dovolil si také Violoncellový koncert Bohuslava Martinů (k uvedení tohoto skladatele bylo tehdy ještě třeba dost odvahy), dvě Brahmsovy symfonie, koncertně Gluckova Orfea...

Zvláštní kapitolou byl večer operetních melodií; objednal si jej předseda Závodního klubu pracovníků dopravy pan Oščádal s výslovnou žádostí, aby jej řídil Neumann. Ten to přijal, ač to nebyla jeho paleta; sehnal si Operettenbuch, sestavil pořad a rozhodl se napsat pro pozvaného herce průvodní slovo, jehož ironickým nadhledem se chtěl od klasických operetních slaďáků elegantně distancovat. Herec sice disponoval sonorním hlasem a perfektní dikcí, nikoli však nadbytkem intelektu; recitoval všechny rafinované narážky jako Sbírku zákonů a nařízení.

Zklamaný Neumann se rozhodl uvádět nejbližší operetní pořad (v Boskovicích) sám a zřejmě se na to dost připravoval, protože před koncertem se zdál nervozní a uzavřený. Jeho výkonu – řečnickému i dirigentskému – se nedalo nic vytknout, ale kdož jsme ho znali, cítili jsme, že to není ono. Tady máte Operettenbuch a od příště to uvádíte vy – povídal mi potom v autobusu. Do toho se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem dostal nápad a cestou na to příště, to jest do Slavkova, jsem ho získal pro myšlenku, že to budeme uvádět oba, dialogicky, což dává mnohem větší prostor pro pointy. Večer jsme to zkusili, obecenstvo se bavilo a orchestr byl nadšen. Praktikovali jsme to pak celou letní sezonu – odpoledne mezi výchovňáčkem a večerním koncertem jsme bavili vymýšlením nových situací a vzájemých chytáků: aniž jsme se jakkoli domlouvali, přijal on nezbytnou úlohu laskavého Vševěda, kdežto já jsem dělal potměšilého blba. Stali jsme se populární po kraji Brněnském – a tím to taky skončilo: když jednou náš náborář domlouval pořad vystoupení s nějakým kulturním referentem, bylo mu řečeno Podívejte se, hrajte si, co chcete, hlavně když tam budou ti dva šašci.

Zážitek jiného druhu. Členové Janáčkova kvarteta hráli u svých prvních pultů polovinu svého úvazku; tu druhou plnili svou kvartetní činností, takže se stávalo, že jejich účast ve zkouškách nebyla stoprocentní. Když se Neumann rozhodl pro závěrečný koncert sezony důkladně přestudovat Slovanské tance, byli zrovna pryč řadu dní a mohli se dostavit až na generálku. Slovanské tance jsme mohli hrát docela dobře i bez nich, ale Neumann je tam prostě chtěl – a chtěl, aby věděli přesně, co nového bude po orchestru chtít. Pozval si je tedy do zkušebny zvlášť; nesl jsem si tehdy něco do kanceláře a zarazil mě zvláštní zvuk i pohled: kluci hráli Slovanské tance s obrovským nasazením a Neumann, zřejmě stržen jejich zaujetím, je dirigoval, jako by stál před Newyorskou filharmonií. Fascinován jsem se posadil a vydržel tam až do konce; slyšet něco takového se povede málokomu.

Se vznikem Státní filharmonie na počátku roku 1956 se Neumannovo trvalé brněnské působení začalo chýlit ke konci. Nový orchestr vzniklý sloučením Bakalova rozhlasového orchestru s torzem Neumannova krajského mělo pojednou čtyři dirigenty – ale s Neumannem nový šéf Bakala trvale spolupracovat nechtěl. Do konce června však každý z těch čtyř oddirigoval několik koncertů: Neumann se do české hudební historie zapsal ještě československou premiérou třetího klavírního koncertu Bohuslava Martinů (s Eliškou Novákovou u klavíru).

V dalších letech se do Brna dostával zejména jako host Mezinárodního hudebního festivalu Brno – řídil buď brněnskou nebo Českou filharmonii – naposledy s Rudolfem Firkušným v roce 1992. To se ještě mezi publikem našla řada lidí, kteří si jeho dvouletou brněnskou éru pamatovali; když však s brněnskou filharmonií zahajoval rok předtím v Českých Budějovicích slavnosti Emy Destinnové, zjišťovali jsme s jakýmsi bolestným překvapením, že většině mladších hráčů jeho jméno nic neříká.

Jsou tu však ještě nahrávky: mezi rozhlasovými pracovníky Neumann zvlášť oblíben nebyl, ale když jsme s nimi v roce 1966 vybírali pro rozhlasové pásmo k deseti letům Státní filharmonie nejlepší snímky z každého roku její existence, vedly jednoznačně nahrávky řízené Václavem Neumannem...

Václav Neumann, foto www.symfonino.cz

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Jiří Beneš hrával na violu v Moravském kvartetu i v brněnské filharmonii, mnoho let pracuje pro Moravský podzim a s jeho texty se setkáváte v programech orchestrů i festivalů. Rozhovor s ním se tedy většinou točí kolem hudby, přesto se v něm ale najde místo i na buchty, hory a sáňkování.  více

Je jistým paradoxem, že členové nejstaršího z profesionálně působících brněnských komorních orchestrů mají trvale nejnižší věkový průměr: Moravský komorní orchestr složený z generačně se střídajících posluchačů brněnské konzervatoře vznikl v roce 1948 a oslavuje tudíž v této sezoně 65 let svého působení.  více

Přítomnost se stává minulostí každým okamžikem, plynule. Příběhy, které prožíváme nebo jichž jsme tak či onak svědky, odplývají do paměti nebo nepaměti a zůstávají – někdy – zaznamenány nebo ztělesněny svými následky.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

Nejčtenější

Kritika

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více