Jedná se samozřejmě o výlet fiktivní, fikční látka je však upředena z vláken zpráv a dohadů o tom, co se na Moravě hrálo a co bylo možné slyšet v chrámech kolem roku 1600. Jako ve správné fantasy se lze na druhou stranu dostat pouze kanálem či tunelem. Dopravním prostředkem je v dnešním případě proměnlivý youtube, vysazující své pasažéry tu na tom, tu na onom místě.
Účastník výletu do Brna vrcholné renesance by si měl nejdříve ujasnit, kam se vydat. Hudbu lze slyšet na mnoha místech: ráno, v poledne i večer se ozývali trubači z radniční věže, varhany nechyběly téměř v žádném z brněnských chrámů, které měly zpravidla i své vlastní hudebníky. Samotné město svou zámožnost dávalo na odiv v chrámu svatého Jakuba, jakési výkladní skříni, na níž se touto dobou snad ještě blyští měděná střecha.
Při vstupu do chrámu odložme na chvíli nadsázku. Před začátkem slavnostní mše kněz vykrápí prostor svěcenou vodou a zní antifona Pokrop mne Pane yzopem a budu čistý; umyj mne a budu bělejší než sníh. Může-li být hudba barevná, připomínat krůpěje vody nebo paprsky slunce v obrovské chrámové lodi u svatého Jakuba, mohla by to být například antifona španělského skladatele Cristobala de Morales (†1553), ostatně jedna z jeho nejkrásnějších mší se zatoulala do Brna už kolem poloviny 16. století.
Když městští trubači o velkých svátcích zavítali do svatojakubského kostela, aby pomáhali s hraním při liturgii, mohlo to znít všelijak. Skladatelé přelomu 16. a 17. století chápali svá díla jako otevřená – bylo je možné je dozdobit, zahrát či zazpívat podle momentálního obsazení a schopností místního ansámblu. Hudebníci městského věžného, kteří zpravidla ovládali hru na více hudebních nástrojů, mohli se zpěváky hrát hru na ozvěnu v tehdy oblíbených dvousborových skladbách, jako je erbovní Duo Seraphim (Dva serafové volají jeden k druhému: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů), v tomto případě moteto Jacoba Handla Galla (†1591).
Kupříkladu na svátek Zjevení Páně (Tří králů) se instrumentální ansámbl mohl se zpěváky kvůli velkému chladnu více sblížit; pro instrumentalistu má pak blízkost zpěváka ještě jeden zásadní klad – zpěvák mu může držet noty. Je-li na přelomu 16. a 17. století Handl Gallus nejoblíbenějším domácím tvůrcem, pak z autorů téměř za humny by prvenství náleželo mnichovskému kapelníkovi Rolandovi de Lassus, známého pod italskou verzí jména Orlando di Lasso. Takto zní jeho osmihlasé moteto Omnes de Saba (Všichni ze Sáby přišli se poklonit) se zpěváky, cinky, trombóny a gambami.
A pokud byli městští hudebníci nejen dobře placení, ale i skutečně dobří, mohli se poohlédnout po náročnějších a nových skladbách, jako je ta od Lamberta de Sayve (†1614), kapelníka císaře Matyáše. Barevnost zajišťuje pozoruhodná kombinace cinku (který jako by připomínal zpěv výborného falsetisty) a bzučivých dulciánů v prvním sboru a majestátních trombonů a varhanního regálu s ostrým zvukem.
Hudební osou bohoslužby byla samotná vícehlasá mše, tedy Kyrie, Gloria etc. Kolem roku 1600 by za moderní byla bezpochyby pokládána svižná mše Missa super Dixit Maria od německého skladatele Hanse Leo Hasslera (†1612), který zde zpracovává motivy z vlastního stejnojmenné moteta.
Hudební staromilce by ale bezpochyby více potěšila stará polyfonie, v tomto případě skladba Jacoba Clemense non Papa (†1555 nebo 1556), který ještě po celou druhou polovinu 16. století platil v českých zemích za vzor ideálního učitele kompozice.
Uprostřed života jsme ve smrti.
Kdo jiný nám pomůže než ty, Pane;
ty, který se spravedlivě hněváš pro naše hříchy?
Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý a milosrdný Spasiteli.
Nevydej nás hořké smrti.
Foto: Brno s radniční věží v roce 1617
Zatím nebyl přidán žádný komentář..