Zazpívejme si vespolek, ale zazpívejme si pořádně a bez chyb. Pokud Brno a Morava někomu vděčí za svoji sborovou tradici a pověst, tak je to právě Ferdinand Vach.
Pěvecké sdružení moravských učitelů je název, který dnes zní jako parodie a vzbudil přinejmenším jednu poťouchlou reakci i za dob svého působení mezi světovými válkami. Ty doby nebyly jen státoprávně uvědomělé, budující a elegantní, ale také futuristické, poetistické, surrealistické a dadaistické. Vážná a vážená instituce jako byl Vachův učitelský sbor zřejmě nevyprovokovala samotný vznik Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských, ale jeho pojmenování zcela nepochybně. Nejde snad o zlehčování Vachovy práce, ale o připomenutí popularity sboru, který už začátkem 20. století založil v Kroměříži. A zde nutno říci, že jakkoli byli „Kocouři“ ironická a parodická parta, zpívali perfektně a tím by se s nároky a výsledky Ferdinanda Vacha také jistě shodli.
„Ferdinand Vach, dirigent. Ó, že jsem se jen chopil taktovky při premiéře Amara v Kroměříži! Dodnes toho lituji. Amarus ‚plaval‘. Motýli u orchestru a sboru zděšeně poletovali. Ne jeden ze svých sborů, všechny mu věnuji.“ Krátkou poznámku si zapsal Leoš Janáček pouhý rok po uvedení své kantáty Amarus, které v roce 1900 řídil v Kroměříži, tehdy ještě s pěveckým sborem spolku Moravan1. Jeho sbormistrem byl ale Ferdinand Vach, který přišel do Kroměříže už v roce 1886 jako ředitel hudební školy, rovněž při Moravanu. V roce 1903 ale zakládá své vlastní těleso, které poprvé vystoupilo pod názvem Učitelský dorost kroměřížského pedagogia a stal se z něj základ Pěveckého sdružení moravských učitelů, které existuje dodnes. Dodnes působí i Vachův sbor moravských učitelek, jen se tak jmenuje až od roku 1956. Ferdinand Vach Moravský smíšený sbor učitelek sice v roce 1912 založil, ale sám si ho po sobě nepojmenoval.
Ferdinand Vach (25. února 1860, Jažlovice – 16. února 1939, Brno) pocházel z rodiny venkovského kantora, což tehdy automaticky znamenalo i aktivního hudebníka. V dětství byl Ferdinand vokalistou ve Strahovském klášteře a zpíval v chlapeckém sboru Žofínské akademie, později začal studovat na pražské Varhanické škole, pracoval jako podučitel na venkovských školách ve středních Čechách a také zastupoval svého bratra jako sbormistra v Banátu. Po dokončení Varhanické školy působil v Praze, u kočovných společností a byl také dirigentem Národního divadla v Brně (to tehdy ovšem také částečně kočovalo). Vrcholná kariéra, která Ferdinanda Vacha přivedla až ke světovým úspěchům, začala paradoxně tím, že se odstěhoval na malé město. Kroměříž, Moravan, Pěvecké sdružení moravských učitelů, Moravský smíšený sbor učitelek… ano, může to dnes znít komicky.
Pěvecké sdružení moravských učitelů je úzce spojené s Leošem Janáčkem, provádělo jeho sbory a sklízelo s nimi mimořádné úspěchy. Janáček poslal Vachovi sbory Dež víš a Klekánica už v roce 1904, zkouškou kvalit sboru byla mimořádně náročná Maryčka Magdónova. Na úspěšném nastudování bylo možno postavit další bezručovské sbory Kantor Halfar a 70 000, dále Českou legii a sborové drama Potulný šílenec na text Rabindranátha Thákura. Spolupráce sdružení s Janáčkem byla prospěšná oboustranně: Janáčkově vrcholné sborové tvorbě se dostávalo aktuálního provedení a sboru zase extrémních úkolů, které jej nenechaly kvalitativně skomírat.
Za prvních deset let existence koncertoval sbor asi 200×, většinou na Moravě, v Čechách a v rámci Rakouska-Uherska. Vystoupil ale také v Paříži, v Německu a ve Švýcarsku, pozoruhodné jsou jeho úspěchy v Rusku, v jehož pravoslavné sborové tradici není lehké obstát. Členové sboru nepocházeli z jednoho místa, byli svoláváni písemně na intenzivní soustředění a počet vystoupení tak převyšoval počet zkoušek (není to tak paradoxní, jak by se mohlo zdát; řečeno zjednodušeně a dnešním jazykem nacvičili program a vyrazili na turné). Ferdinand Vach kromě svého PSMU řídil také orchestr Besedy brněnské, byl profesorem sborového zpěvu a řízení sboru na brněnské konzervatoři.
Pokud dnes můžeme o Brně mluvit jako o sborovém městě, Ferdinand Vach stál u toho, když se rodila špičková interpretační tradice. Nešlo už jen o vlastenecké zpívání a samotný fakt, že se sbor vůbec sešel, ale o technicky i výrazově bezvadné a propracované výkony. K tomu samozřejmě přistupuje i volba repertoáru. Leoš Janáček nebo Vítězslav Novák jsou dnes těžko zpochybnitelní klasici, ale tehdy to byli soudobí autoři. O vytrvalosti základů, které Vach budoval, svědčí fakt, že většina dosud zmíněných těles je dosud živá a funkční. A to ještě nemluvíme o sborech, které z této tradice vyrostly, vyrůstají a vznikají dodnes. Brněnští madrigalisté, Brněnský akademický sbor, Lumír, Vox Iuvenalis, Láska opravdivá, dále Foerster a Amititia, jejichž spojením vznikl Český filharmonický sbor Brno, výběžkem této tradice je jistě i nadstandardně kvalitní sbor brněnské opery.… omlouvám se všem, které jsem nejmenoval. Nechci na tomto místě ani rozebírat, kdo v tradici víc ulpívá a kdo ji rozvíjí. Osobnost Ferdinanda Vacha v ní ale stále žije, i když jeho jméno z běžné paměti vymizelo. Sdílené bydlení, kanceláře, služby ani prostor zatím sdílený zpěv úplně nepřeválcovaly.
Od narození Ferdinanda Vacha dnes uplynulo 155 let. Kromě mimořádné sbormistrovské a pedagogické činnosti byl také skladatel. Psal pochopitelně sborová díla všeho druhu, ale také orchestrální a komorní skladby a složil dokonce i jednu operu.
Jeho vyznamenání a pocty (zdroj wikipedia)
Rytířský řád italské koruny (1923)
Jihoslovanský řád sv. Sávy (1928)
Španělský a portugalský řád Isabely Kastilské (1932)
Státní cena československá (1927)
Předseda klubu moravských skladatelů (1929)
Člen České akademie věd a umění (1933)
Čestné uznání filosofické fakulty university Karlovy (1930)
Čestný člen Moravanu, Besedy brněnské a obou sborů, které založil.
Od roku 1992 je udělována Cena Františka Vacha. Je určená pro sbormistry dospělých sborů a udělují ji Unie českých pěveckých sborů, Sdružení sborových dirigentů AHUV a Nadace Český hudební fond.
1 Kroměřížský Moravan není totožný se současným brněnským sborem téhož jména.
Lucie Šnytová
26. únor 2015, 21:25