V roce 1955 vystupovaly v Brně vedle sebe koncertně dva symfonické orchestry, každý svou abonentní řadou: starší Symfonický orchestr brněnského rozhlasu (SOBR) se svým šéfdirigentem Břetislavem Bakalou a mladší Symfonický orchestr kraje Brněnského vedený Václavem Neumannem. První, přivedený Bakalovou prací v rozhlasovém studiu k pozoruhodné úrovni, patřil tehdy podle svědectví hostujících dirigentských es z celého světa k evropské orchestrální špičce, druhý, původně zcela nezkušený soubor posluchačů konzervatoře a JAMU doplněný několika vysloužilými barovými hráči a určený hlavně šířit poznání symfonické hudby mezi našimi pracujícími na brněnském venkově, začal svému rozhlasovému protějšku ve své čtvrté sezoně a pod vedením nového šéfa Neumanna v Brně pojednou zdatně konkurovat – kvalitou svých výkonů, přitažlivou dramaturgií a vůbec zřetelnou pódiovou ctižádostí svých mladých hráčů, jíž se lišili od svých rozhlasových kolegů navyklých na neviditelnou práci ve studiu.
V průběhu řečeného roku 1955 začala v obou orchestrech prosakovat myšlenka na jejich sloučení ve velkou filharmonii. Zrodila se v Praze, a třebaže se hráčům žádného z nich moc nelíbila, vypadala logicky: žádné z obou těles nebylo dost početné na to, aby dokázalo samo obsadit skutečně velkou symfonickou partituru – i v běžném koncertním provozu si musela obě vzájemně vypomáhat několika hráči – a navíc, s rozvojem snímací techniky v rozhlase a rostoucím počtem kvalitních nahrávek v archivech zanikala potřeba velkých těles u každé rozhlasové stanice; pražské rozhlasové ústředí se toho brněnského potřebovalo zbavit.
To poslední bylo, jak se ukázalo, asi hlavním důvodem. Na počátku sezony 1955/1956 (oba orchestry vypsaly abonmá jen částečné, do Nového roku) byla tedy vytvořena ze šéfů a zástupců obou těles slučovací komise (říkalo se jim hrobaři), která měla navrhnout podobu (především obsazení) nové filharmonie. Ukázalo se ovšem, že členové krajzáku tahají za kratší konec provazu: přestože bylo rozhodnuto, že filharmonie bude právně a administrativně prostě pokračováním jejich orchestru, měla být umělecky obsazena všemi členy rozhlasového tělesa a doplněna vybranými krajskými hráči. Porady komise s bojem o každého jednotlivce se vlekly jako předobraz dnešních koaličních jednání až do Vánoc; stejných výsledků však zřejmě dosahovala také v Praze snaha o definitivní podobu, zařazení, úkoly, umístění a program nové filharmonie – a to zřejmě vedlo k rozhodnutí vznik filharmonie zatím odložit, nejspíš až na počátek sezony 1956/1957.
Členové obou orchestrů se tedy v klidu rozešli slavit Vánoce a nikoho z nich netížila myšlenka, že jejich orchestr nemá pro šestiměsíční zbytek sezony žádný program. V rozhlasu bylo vždycky co natáčet a navíc jeho šéf Bakala plánoval uvést v lednu Beethovenovu Devátou – ať už se svým rozhlasovým orchestrem nebo s novou filharmonií; krajský orchestr připravoval především Novoroční koncert. Jeho pořadatelem byl Sdružený klub pracujících dopravy, jehož kulturní akce řídil jistý pan Oščádal, fanda vážné hudby; krajskému orchestru pořádal už nějaký čas dva koncerty ročně před vzorně obsazeným Stadionem. Za to se mohl podílet na jejich dramaturgii, která byla – upřímně řečeno – většinou velmi působivá a uměleckým vedením orchestru přijímaná beze zbytku. Pro Nový rok 1956 si vymyslel pořad, jímž dal průchod své oblibě Petra Iljiče Čajkovského – se Slavnostní předehrou, houslovým koncertem a Patetickou symfonií, nedbaje, že její pohřební závěr je v jakémsi rozporu s novoročním přáním všeho nejlepšího, hlavně zdraví...
Na první povánoční zkoušce se ovšem hráči krajského orchestru i vypomáhající z rozhlasu dověděli, že odvolané se odvolává a že filharmonie od Nového roku bude; že prostě musí být, protože pražské rozhlasové ústředí si pospíšilo a svůj brněnský orchestr k Novému roku rozpouští. Novoroční koncert se svým poněkud ponurým pořadem (řídil jej Zbyněk Mrkos) pak měl dvojznačný ráz: byl posledním koncertem Symfonického orchestru kraje Brněnského, ale vzhledem k tomu, že všichni účinkující (kromě sólisty) byli už od novoroční půlnoci filharmoniky, byl zároveň prvním koncertem nově vzniklé Státní filharmonie Brno.
Sólista Jarka Štěpánek, který býval ve svých lepších letech koncertním mistrem rozhlasového orchestru, byl už poněkud za zenitem a navíc týrán záduchou: své poslední vystoupení s orchestrem prakticky prokašlal...
Den nato se členové nové filharmonie sešli na informativní schůzi ve zkušebně krajského orchestru, jíž byl Barokní sál Místodržitelského paláce (s vyloučenými kolegy jsme se potom setkávali většinou jako s váženými členy Slovenské filharmonie); slavnostní inaugurační schůze s účastí oficiálních osobností se tam konala o dva dny později. Orchestr mezitím už pracoval, jako by se nechumelilo: v rozhlasovém studiu Dukla, které se stalo jeho trvalým pracovištěm, natočil už 3. ledna s šéfdirigentem Bakalou Negreovu Tarantellu a do svého prvního koncertu (18. ledna) stačil ještě pro rozhlas vyrobit s Otakarem Trhlíkem dvě symfonie (Čajkovského Druhou a Neseritisovu První), s Václavem Neumannem Lisztovu symfonickou báseň Co slyšíme na horách a s Václavem Noskem z divadla Ravelovu Španělskou hodinku.
Hlavním úkolem filharmonie se stala ovšem činnost koncertní, především v Brně. V první půli roku (tedy ve zbytku sezony 1955-56) orchestr nastudoval a provedl v Brně pozoruhodných osmnáct pořadů ve dvaadvaceti vystoupeních: po obou zahajovacích koncertech čtyři abonentní (ve dvou řadách, čtvrteční patřila předplatitelům někdejšího rozhlasového orchestru, páteční krajského), čtyři v jubilejním mozartovském cyklu, tři mimořádné a pět v Brněnském hudebním máji. Skutečnost, že brněnské publikum dokázalo za necelý půlrok zaplnit dvaadvacetkrát Stadion (ve třech případech Besední dům) na koncertech, organizovaných a ohlašovaných na poslední chvíli, dokazuje intenzitu tehdejší poptávky – živenou ovšem také zvědavostí posluchačských obcí obou sloučených orchestrů na nové těleso.
Filharmonie kromě toho koncertovala ovšem pořád ve městech Brněnského kraje; na fórum takříkajíc mezinárodní se dostala dvěma koncerty Pražského jara; kritika zařadila oba výkony k nejlepším na tomto festivalu, o provedení Sukovy serenády psala jako o mistrovské zkoušce smyčců mladého orchestru. Po nulté sezoně mohli být tedy iniciátoři a tvůrcové filharmonie spokojeni: nový orchestr odváděl práci v očekávané kvalitě. Co však podnes udivuje, byl její objem: za půl roku orchestr nastudoval čtyřiadvacet vesměs velmi náročných programů a provedl je na devětatřiceti koncertech; kromě toho natočil v rozhlase dalších šestatřicet titulů, z toho většinu cyklických – mimo jiné šest symfonií, pět nástrojových koncertů a čtyři suity.
Novoroční koncert, jímž to jaksi mimoděk začalo, se stal základem nejstarší filharmonické tradice (ve své osmapadesáté sezoně hraje filharmonie na Nový rok už po devětapadesáté), a třebaže si ho z hráčů i posluchačů dnes už málokdo pamatuje, zdá se, že něco z jeho zvláštní atmosféry dosud žije v každém novoročním vinši filharmonie jako připomínka a předpověď.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..