Folkové prázdniny v Náměšti nejsou „jen“ navýsost hudebním festivalem. Jsou také světem, v němž se uskutečňují vize. Vize dramaturgické i umělecké. Jsou světem, kde se člověk může ledasčemu naučit, ledasco se dozvědět, s ledaským se setkat. Kromě hudby, jež je těžištěm festivalu, jsou Folkovky bohatou přehlídkou dílen (výtvarných, řemeslných, hudebních, tanečních a dalších), filmů (o muzikantech a jejich osudech) a přednášek (Kolokvium).
O Folkových prázdninách, zvláště pak přehledně o jeho hudební dramaturgii, již poreferoval Milan Tesař. Vypíchl dvě specifická a neobvyklá programová čísla - dva vizionářské projekty: Beránky a vlky Mariana Friedla a Mateřštinu Jiřího Slavíka. Oběma je společná hluboká zakotvenost v tradiční moravské kultuře a současně vysoké ambice interpretační a skladatelské (či aranžérské). Na Folkovkách je pozoruhodné, že jejich dramaturg Michal Schmidt cíleně a s chutí poskytuje ve festivalovém programu místo pro takovéto speciality. Pro náročné umělecké podniky, jež jsou náročné i finančně, a které s největší pravděpodobností nemají šanci na běžný koncertní provoz. Ale to, že jsou uvedeny aspoň jednou ve své úplnosti znamená mnoho: inspiraci pro další hudebníky, podnět k tvůrčí diskusi. Těch nejméně 600 lidí natěsnaných do zámecké jízdárny (náhradní řešení za zámecký park, protože venku pršelo) si odnáší z koncertů jedinečné zážitky, náboj, o nějž se dělí s dalšími lidmi a podněty pro poslech, koupi, návštěvy koncertů a popřípadě doporučení pro dramaturgy jiných akcí. Jedinečné poselství se tak šíří do světa.
Já bych v souvislosti s neobvyklými projekty chtěl zmínit ještě dva další, tentokrát vycházející z jiných tradic, než moravských. Naprosto strhujícím zážitkem bylo vystoupení tří výrazných houslistů, kteří pro Folkovky připravili speciální program Struny nad Oslavou, a to až na místě samém. Slovenský špičkový jazzman s kořeny ve folkloru Stano Palúch, americký bluegrassový houslista (a pedagog na hudební škole Berklee) Case Driessen a dánský tradiční i experimentující fidler Thyge SP předvedli, jak různorodou hudbu lze mistrovsky spojit jak v rovině dramaturgické, tak improvizačním uměním. Dlužno říci, že proti výše uvedeným projektů, v jejichž kompozici člověk vnímal značný vklad hudebního intelektu jejich tvůrců, tady se musel sklonit před muzikantskou bezprostředností, pohotovostí a současně vkusnými a nápaditými aranžérskými tahy. Jsem zvědav, jak se tento muzikantský svátek zobrazí na nahrávce, kterou pořadatelé festivalu pořizují. Z loňského, obdobně inspirativního, projektu se podařilo vydat letos ve vydavatelství Indies Scope cédéčko. Pokud by vyšlo i z letošního (po mém soudu působivějšího), tak bych okamžitě naťukl jako první k poslechu několik minut gradující úpravu slovenských písní, v níž pohostinsky zazpívala Jitka Šuranská.
Jitka Šuranská
Vedle tohoto mimořádně silného muzikantského zážitku na mne asi nejsilněji a nejkomplexněji (tedy ne pouze hudebně) zapůsobil projekt Vizionáři 1916 irského zpěváka Lorcána Mac Matúna. Ústředním tématem tu byla připomínka tzv. Velikonočního povstání, což byla vzpoura Irů proti britské nadvládě o Velikonocích roku 1916. Toto zvláštní povstání skončilo tragicky. Jeho vůdcové byli popraveni spolu s desítkami dalších vzbouřenců a celkem zahynulo několik set lidí. Když říkám zvláštní povstání, tak mám na mysli v jistém slova smyslu naivní a nedokonalou přípravu, jakož i provedení. Od počátku bylo víceméně jasné, že tato revoluce nemůže uspět a podle dochovaných textů a svědectví si toho byli - se vším rizikem, včetně popravy - vědomi i její vůdcové. Jeden z nich, básník Patrick Pearse (Páidraig Mac Piarais) napsal: „Lidé o nás nyní budou říkat nepříjemné věci, ale my budeme připomínáni naším potomstvem a žehnáni nenarozenými generacemi.“ - Jeho proroctví se naplnilo. Dav zprvu na poražené povstalce plival. Z povstání, jehož poselství je dějinami neseno nesmrtelným textem Vyhlášení Irské republiky, se však stal postupně jeden z nejdůležitějších symbolů boje za nezávislost Irska a každoročně se s velkou odezvou připomíná.
Lorcán Mac Mathúna představuje v pořadu čtyři ze sedmi politických vizionářů - vůdců (spisovatele Josepha Plunketta, učitele a básníka Patricka Pearse, socialistického aktivistu Jamese Connolyho a dudáka Éamonn Ceannta). S velkým respektem a osobní sympatií je portrétuje skrze jejich vlastní slova a dobové texty, které jsou recitovány mezi písněmi a skrze hudbu, jíž původní texty opatřil. Vzniká tak sugestivní obraz Irska, jeho bídy, jeho dramat, jeho lidových tradic i duchovní síly. Dramaturgovi Michalu Schmidtovi se podařilo zajistit český překlad textů, který velmi neokázale a přitom nanejvýš působivě přednesl herec Vladimír Javorský. Celé představení bylo umocněno projekcí dobových fotografií a filmových dokumentů. O jeho podobě si lze udělat orientační představu díky ukázce původního představení na Youtube.
Na závěr chci připomenout pozoruhodnou akci, která se uskutečňuje již po řadu let v rámci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou: Kolokvium. Přednášky, v nichž se mísí přesahy z různých disciplín - hudební vědy, etnologie, publicistiky a praktického muzikantství - měly letos společného jmenovatele: název Zrcadlení. Co se může zrcadlit v hudbě, popřípadě v písních? Lidské osudy, dějiny, duševní hnutí, vývoj hudebního stylu či městské hudební kultury, osobní poznání… Ze směsice velmi zajímavých příspěvků namátkou vybírám příspěvek Alžběty Lukáčové o tom, co vše se projevilo ve slovenském televizním cyklu Zem spieva, Marty Ulrychové o osudech německého krušnohorského písničkáře Anthona Günthera, Kateřiny Garcia o písních Sefardů - Židů vyhnaných ve středověku ze Španělska a usadivších se na březích Středozemního moře a Julie Úlehla o písních, v nichž se zobrazuje krajina. Každoročně vychází z tohoto setkáni velmi zajímavý a inspirativní sborník, jehož předchozí vydání jsou ke stažení na stránkách Kolokvia.
Folkové prázdniny jsou jednou velkou vizí - na rozdíl od mnoha jiných uskutečněnou.
Folkové prázdniny 2017, Náměšť nad Oslavou, 22.- 29.července, www.folkoveprazdniny.cz
Zatím nebyl přidán žádný komentář..