Když se v roce 1978 stal pětašedesátiletý František Jílek po odchodu churavějícího Jiřího Waldhanse dost nečekaně šéfem brněnské Státní filharmonie, nepředstavil si snad žádný z jejích hráčů, že právě s tímto dirigentem, neokázalým a spíš věcným a notoricky známým z opery (symfonický hráč je citlivý také na toto) – a navíc už v důchodovém věku – prodělá filharmonie nejskvělejší údobí své dosavadní historie. Stalo se však – a zásluhu na tom měl jednak Jílek sám, jednak orchestr a jednak souběh historických okolností; v okamžiku, kdy se stal František Jílek šéfdirigentem Státní filharmonie, byl přesně tím mužem, jakého tento orchestr potřeboval, a naopak filharmonie byla přesně orchestrem pro umělce jeho ráže a zralosti.
Dvě desetiletí po svém vzniku byla filharmonie už jiným souborem než v padesátých letech. Nemysleme si nic zlého o jejích začátcích: už v roce svého zřízení se výtečně prosadila mezi předními evropskými orchestry na Varšavské jeseni 1956 a výsledky jejích dalších sezon – měřené mezinárodním dirigentským a sólistickým provozem, kvalitou rozhlasových a gramofonových snímků i pak množícími se zahraničními zájezdy a jejich ohlasem – tomuto zařazení odpovídaly; právě však proto, že v něm udržela krok s vývojem posledních desítiletí v hudebním světě, octla se v sedmdesátých letech se svými možnostmi a potřebami už jinde, než byla v době svého vzniku. Tato změna byla znát také v klasickém vztahu hráč–dirigent; posun v tomto vztahu odpovídal celkovému vzestupu úrovně orchestrálních muzikantů – nejen čistě technické, ale především mentální a samozřejmě společenské. Ještě na počátku minulého století zela mezi dirigentem a hráčem propast, jakou si dnes sotva umíme představit: dirigent nepovažoval hráče za víc než za nezbytnou živou součást nástroje, na němž mu záleželo především; hráčovou ctižádostí a úkolem pak bylo odehrát co nejdokonaleji part podle dirigentových pokynů – a o víc se nestarat. Budiž řečeno, že tento postoj přežíval ještě donedávna – i znamenité orchestry byly plny hráčů, kteří hráli vynikajícím způsobem své party, aniž zatoužili zvědět, co vlastně hrají, kdo to napsal a proč (stařičká anekdota o operním kontrabasistovi, který dostane za čtyřicetiletou věrnou službu volňásek na Carmen a druhý den nadšeně vypráví kolegům, že nad jejich šrum – šrum tam nahoře zpívají „Toreadore smělý“, měla reálný podklad a vztahovala se i na poměry v symfonických orchestrech.
Dnes se špičkové orchestry na celém světě obsazují hráči s vysokoškolským vzděláním a repertoárním přehledem, získávaným prostřednictvím, rozhlasu, gramofonu, televize, počítačů a zahraničních stáží; i anonymní tuttihráč bývá uměleckou osobností, jež svou individualitu pěstuje a osvědčuje v komorní nebo sólové hře. Dirigent pak stojí před kolektivem, jemuž už nemůže panovat tak neomezeně jako kdysi, protože nevystačí s autoritou plynoucí jen z jeho vůdčího postavení a zejména už nemá někdejší nebetyčnou převahu hudebních znalostí; může však, dokáže-li to, získat k soustředěné a dokonce tvůrčí spolupráci nepoměrně mohutnější a navíc komplexně vybavený umělecký potenciál.
František Jílek podstoupil své hudební vzdělání a první dirigentské zkušenosti ještě v době, která o tomto moderním dirigentském typu moc nevěděla; dokázal však – narozdíl od tolika svých současníků – během své dlouholeté činnosti v opeře udržet krok se stále rychlejším vývojem a shromáždit přitom tolik nových znalostí, že když stanul v čele filharmonie, byl – na prahu svrchované lidské i umělecké zralosti – v plném slova smyslu také představitelem tohoto nového dirigentského typu.
Kritické posudky z celého světa hovořily shodně o střídmosti a věcnosti jeho dirigentského projevu jako o výrazu služebného vztahu k provozovanému dílu; mají pravdu v tom smyslu, že ve vztahu orchestr – dirigent – autor stavěl se Jílek po bok svému orchestru jako primus inter pares takříkajíc tváří proti skladbě, kterou interpretovali. Říkáme-li to takto, zní to úplně samozřejmě – ale uvědomme si, kolik je ještě dnes v dirigentských výkonech na pódiu pózy, naznačující výlučnost dirigentova Obcování s Tvůrcem vysoko nad hlavami muzikantů Jílkovo gesto se nesnažilo hudbu ilustrovat, nýbrž předjímat, a to v ustavičném funkčním kontaktu s hráčem nebo skupinou, jíž se to zrovna týkalo; bylo spíš efektivní než efektní, přitom však zdaleka ne jen „věcné“, jak se často zdůrazňovalo, protože dokázalo tlumočit nebo spíš podnítit žádoucí míru citového úchvatu, nutnou k tomu, aby hrající realizovali nejen znějící tvar, nýbrž smysl skladby.
Povinností dirigenta ve vlastním orchestru je vědět co nejvíc o přednostech a slabinách každého hráče (i hostující dirigenti se snaží dovědět se to co nejrychleji); na oplátku však se však musí smířit s tím, že vlastní hráči vědí všechno o něm samém: jak chodí připraven, co všechno zná, co slyší (i co slyšet nechce), co a jak umí požadovat, jak to prosazuje a zejména co umí přijmout. Protože na úrovni dnešních orchestrů uplatňují lepší dirigenti už dávno prvek tvůrčí spolupráce: dokáže-li kapelník hráčům naznačit povahu svého přístupu ke skladbě, může počítat z jejich strany s podněty, které tomuto pojetí odpovídají.
O Jílkovi platilo, že těchto podnětů dokázal využívat dokonale: podle toho, co říkají hráči, si orchestr po jeho taktovkou vždycky zahrál a žádný z jeho požadavků nebyl proti muzice. Proto se také tyto požadavky setkávaly se souhlasem a s ochotou, na jakou nebývají dirigenti ve vlastních orchestrech zvyklí; to je otázka autority a jejích zdrojů. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že tato autority plyne přirozeně ze všeobecně uznávaných zásluh, vysokého postavení, ctihodného věku a čestných titulů; omyl, žádná z těchto okolností ani jejich souhra by nebyla s to zabránit nepředstavitelnému zmatku ve zkouškách, kdyby se ukázalo, že jejich nositel není na výši svého úkolu. Ale svědek kritické třetí fáze Jílkovy zkoušky kolem poledne nikdy nepostřehl v orchestru obvyklou únavu nebo neklid: stále tytéž přesné a věcné pokyny přednášené a plněné bez nervozity v atmosféře plné dělného soustředění. Podívej se na něj upozornil mě kolega na počínání cizího dirigenta ve stejné situaci: leze pod pult, syčí jak kobra a orchestr furt hraje na plný pecky. Jílkovi stačí takhle pohnout prstama jedný ruky – a má pianissimo.
Jedním ze zdrojů této Jílkovy autority byl pocit, že právě jeho způsob práce je svrchovaně účelný, že nikoho nenutí hrát zbytečně (orchestr velmi dobře pozná, kdy dirigent skladbu jen přehrává, aby se ji sám naučil) a že je na něho spolehnutí – v kritických okamžicích, jimž je komplikovaný výkon tak složitého kolektivu vystaven v proměnných podmínkách různých prostředí a psychické disponovanosti jednotlivých členů, nacházel každý oporu v dirigentovi, který všechno slyší, ví, co chce, a neztrácí hlavu.
Rozvoj snímací techniky sice už setřel rozdíl mezi dirigenty „rozhlasovými“, „koncertními“, „operními“ nebo „filmovými“, ale ponechal práci před mikrofonem některé specifické rysy. O kvalitě Jílkových snímků s filharmonií netřeba hovořit; připomeňme však, že při jejich pořizování byli hráči přesvědčeni, že jejich kvality bylo docilováno pravidelně a s nejmenším možným vynaložením času a námahy, oceňujíce – vedle už popsaného způsobu studia – také Jílkovy mimořádné schopnosti sluchové analýzy a naopak syntetické zvukové představy. Za své dlouholeté spolupráce s rozhlasem si také Jílek osvojil – ve shodě se svou moderní dirigentskou orientací – umění využít zvukového záznamu jako žádoucího korektivu, aniž propadl mikrofonnímu fetišismu, tak častému u „rozhlasových“ dirigentů. Tváří v tvář zvukovým režisérům, technikům a jejich aparaturám si uchovával svou autoritu, kterou orchestr pociťoval v této situaci obzvlášť blahodárně, protože jednak se cítil ve svém výkonu zaštítěn a jednak shledával, že jeho výsledky mají neopakovatelnou osobitost a atmosféru, jakou by mohl setřít činnost technického personálu, usilujícího o dokonalost záznamu po svém.
Od dirigentského pultu filharmonie odešel Jílek naposledy po dokončení svého janáčkovského souboru v pozdním létě 1991; měl sice rozjednána další působení, ale možná tušil, že k nim už nedojde: po natočení jedné z částí Dunaje se na okamžik zasnil a poznamenal Nikdo se neuměl tak loučit jako Janáček…
Ke dvojímu jubileu Františka Jílka (1913–1993) proběhne v Besedním domě výstava František Jílek ve fotografii připravená základní uměleckou školou, která nese jeho jméno. Vernisáž 25. dubna v 17 hodin.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..