Harafica ovládla středeční večer 25. května brněnskou Flédu. Cimbálová muzika z Uherského Hradiště, která už dávno překročila hranice tohoto města, ale i zdejšího folkloru. Sál byl téměř zaplněn diváky všech generací – od fanoušků v pubertě až po babičky. Dvouhodinový koncert plný pecek, na které jsme u kapely zvyklí, byl okořeněný dávkou zážitků z letošního turné cimbálovky po Americe.
Repertoár kapely je mnohem více vhodný do klubu než na folklorní festival. Úpravy písniček, povětšinou z pera cimbalisty Petra Gablase oscilují stále častěji na hraně mnoha žánrů – od folkloru, přes jazz až po rock, pop a world music. Slyšet jsme to mohli po celý večer. Jeden příklad za všechny: ve skladbě Cimbal Jet jsem napočítala hudební motivy alespoň čtyři, a to každý z jiného stylu.
Hledat na výkonech těchto osmi muzikantů nějaké chyby je zbytečné. Technicky byly písničky zvládnuté dokonale, a přesto pořád neztratily jiskru, kterou cimbálka musí mít. Slyšeli jsme to v úvodních Kudlovských nebo v Ženáčských z pera Jiřího Pavlici.
Už tradičně si kapela přivezla i několik (také tradičních) hostů. Zpěvačku Městského divadla Brno Kristýnu Daňhelovou, která je s muzikanty dlouholetá kamarádka, doplnila i její kolegyně Tamara Dykiová. Obě jsou hlavně muzikálovými herečkami, což je o nich známo a jsou v tomto oboru na špičkové úrovni. Je škoda, že nám Kristýna nepředvedla, jestli ještě stále umí chytnout za srdce i písničkou lidovou.
Dalším hostem, který držel ten správný groove skoro půl koncertu, byl bubeník Matěj Štefík. Jeho domovskou kapelou jsou brněnsko-skaličtí Carpet Cabinet. Loni byl však přizván k dalším projektu, který má k folkloru o trochu blíže. Jde o kapelu Hulava, která na jazzovou linku promítá folklorní texty.
Posledním hostem a podle aplausu soudě i největší hvězdou byl zpěvák a muzikant Tomáš Koláček alias Kolda. Jak už u něho bývá zvykem, předvedl se hned v několika rovinách. Vážnější tón, kdy připomněl stále probíhající válečný konflikt na Ukrajině v rusínské písni Oj na hori. V té se muzika držela lidové předlohy. Zmínit ale musím i gipsy disco pecku Ona lubí pomaranče, která rozezpívala a roztančila celý sál v úplném závěru.
Koncerty Harafice jsou konstantní dávkou dobré energie a jejich fanoušci (a že jich je) je mají právě proto rádi. Hodnotit je jako klasickou cimbálku nemá cenu, protože toho ryzího folkloru už tam moc nezbylo. V jejich případě je ale evidentní, že v tomto ohledu vyrostli na dobrých základech a jejich hráčské i kompoziční umění je natolik dobré, že jim dovoluje hudbu nejen hrát, ale také si s ní hrát. Muzikanti s podobnými vlastnostmi se jen těžko drží ve škatulce jednoho žánru a to jim nemůžeme mít za zlé.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..