V prvním poválečném roce jsme s mým starším spoluhráčem ze studentského kvarteta zajeli z Kroměříže na skok do Brna: on se ucházel o přijetí na konzervatoř a já mu tiše záviděl. Konzervatoř tehdy už sídlila ve své dnešní budově, někdejším německém učitelském ústavu; Ferda mě před ní nechal čekat a šel tam s nějakým lejstrem pro informace. Po jisté době se objevil ve společnosti důstojně vyhlížejícího pána v brýlích, jenž mu něco zaujatě vykládal; aniž si mě všimli, zamířili po způsobu peripatetických filosofů k Lužánkám a zmizeli za rohem. Ferda se vrátil právě ve chvíli, kdy už jsem byl rozhodnut jít na vlak zpátky do Kroměříže. Vypadal trochu roztržitě.
„Kdes byl tak dlouho a proč se tvářiš jak blbec?“ chtěl jsem vědět.
„To byl profesor Theodor Schaefer,“ pravil nelogicky, „bude mě učit harmonii.“
„A co ti chtěl?“
„Vyprávěl mi vo kvintovým kruhu a nechal si ujet pět tramvají; von bydlí někde v Řečkovicích.“
„Vo kvintovým kruhu se dočteš všechno v každý příručce za deset minut...“
„No jo, ale všecky ty souvislosti...“
Právě ty souvislosti chtěl pan profesor svému budoucímu žáku aspoň naznačit; že to, čemu se říká harmonie, není jen několik pravidel o spojování akordů točících se v kvintovém kruhu, nýbrž magický průsečík fyzikálních zákonů a exaktní matematiky s estetikou, tvůrčí fantazií a tajemnými ději v individuálním lidském nitru, zrcadlící navíc v kostce vývoj hudebního myšlení za posledních tisíc let.
S panem profesorem jsem se začal osobně stýkat o nějaký rok později v hodinách harmonie na konzervatoři. Budiž řečeno, ze se mi zprvu nejevil jako shora uvedený myslitel, nýbrž spíš jako kantorský pedant. Začal tím, že nás učil psát noty – nikoli jako bambule na špejlích, nýbrž jako součást zápisu, který musí umět poskytnout na první pohled jakkoli složitou znějící představu. Pravidla tohoto psaní se nám zdála nepředstavitelně složitá a ovšem zbytečná – zvlášť když jejich nedbání stíhal špatnými známkami. Docenil jsem je teprve později, když jsme ve filharmonii museli zvládat stohy diletantsky opsaných novinek z Českého hudebního fondu: čím víc energie musí muzikant vynakládat na dešifrování partu, tím méně mu jí zbývá na vlastní výkon.
Nicméně každá úloha z harmonie znamenala dvakrát týdně práci dlouho do noci. Jednou jsem si na to postěžoval dirigentu Zbyňku Mrkosovi, když poněkud protahoval večerní zkoušku Moravského komorního orchestru.
„Dej to sem, to zmáknem na posezení!“
Sedl si ke klavíru a během deseti minut složil nad udaným basem velice hezkou písničku; sotva jsem stačil zapisovat akordy. Doma jsem pak při přepisu do krasopisného sešitu sice měl jisté pochybnosti, ale koneckonců Zbyněk učil harmonii v paralelní třídě, tak co. V přespříští hodině nám pak Schaefer rozdával opravené úlohy a zastavil se nade mnou.
„Pane Beneši,“ pravil s jakousi lítostí, „doufal jsem, že vám budu moci dál o pololetí chvalitebnou, ale teď...“ Byla tam čtyřka jako dům.
V pozdějších letech svůj klasifikační systém ještě propracoval. Bohuš Zoubek, pozdější první hornista a nakonec výtečný ředitel filharmonie, který chodil k Schaefrovi do harmonie nějaký rok po mně, vypráví, že jim ve třídě pan profesor při prvním setkání sdělil své klasifikační zásady: jedničku si zaslouží nejlepší práce v Československu, dvojku nejlepší v ústavu a nejlepší ve třídě trojku. Ve snaze postihnout další klasifikaci co nejspravedlivěji ohodnotil pan profesor každý prohřešek podle jeho závažnosti určitým počtem bodů; konečnou známku tvořil jejich součet. On sám, Zoubek, dosáhl jako osobního rekordu dvaadvacítky – a to zůstal ještě daleko za vítězným kolegou Bochořákem s jeho sedmasedmdesátkou...
Jako svědectví o osobnosti Theodora Schaefra by tyto úsměvné vzpomínky byly ovšem bez významu, nebýt jejich protějšku, to jest skutečných výsledků, jichž Schaefer jako pedagog dosahoval. V jeho hodinách jsem od začátku dokázal postřehnout, že to, co – v souladu s učebnicí – přednáší, je součástí jeho složitého a velmi promyšleného pohledu na hudbu, umění a lidské dějiny vůbec; prozrazovala to ostatně občasná extempore, jež si tu a tam dovoloval, poznámky nápadné svou logickou provázaností. Jevil se mi jako apoštol myšlenkové kázně a železné logiky – a přiznám se, že jsem byl zvědav na jeho vlastní tvorbu.
K té jsem se pak dostal ve filharmonii. Imponovala mi především tím, že se dokázala vyhnout mělčinám v té době povinného socialistického realismu a uhájit požadavek náročné myšlenkové i tvarové konstrukce; Schaefer věděl vždy nejen, co napsal, nýbrž také jak to napsal a proč to tak napsal. Na provokativní dotazy hráčů při natáčení (jak to, že tady mám decrescendo, když ostatní zesilují?) odpovídal trpělivě, přesně a hlavně přesvědčivě. Natočili jsme tak především Diathema pro violu a orchestr, sólisticky velmi citlivě uplatňující zvukově choulostivý, ale výrazově nenapodobitelný nástroj – a Rapsodickou reportáž inspirovanou obletem Měsíce sovětskou sondou, dílo do té doby neznámého „kosmického prožitku“. Nejhezčí zkušenost jsem však udělal později s natáčením Třetího kvartetu: obsáhlá skladba z válečných let je intimní výpovědí, jak se na komorní dílo sluší, a potvrdila mi, že pan profesor je při vší své železné tvůrčí kázni a pedagogické přísnosti člověkem, jak jsem ho mezitím poznal – jedním z nejlaskavějších lidí, co jich po světě chodilo a chodí.
Měl mi to napovědět už ten úvodní zážitek, jemuž jsem tehdy nerozuměl: neznámému mládenci, který se možná stane jedním z jeho žáků v hodinách harmonie, věnoval na potkání soukromý hodinový výklad o jejích mimoškolních tajemstvích. Snad by o této jeho obětavosti mohli ledacos říci jeho žáci z kompoziční třídy na konzervatoři a na JAMU (Pavel Blatný, Jan Duchaň, Ctirad Kohoutek, Alois Piňos, Zdeněk Pololáník, Zdeněk Zouhar), pokud ještě žijí – tvořili generaci, jež se také zásluhou svého učitele dostala svého času do povědomí jako brněnská škola hlásící se v letech regulované tvorby konečně zase k mezinárodnímu vývoji.
Theodor Schaefer se narodil v Telči 23. ledna 1904 a zemřel v Brně 19. března 1969; od jeho narození letos uplynulo 110 let.
V Brně našel Václav Neumann těleso, v němž dosud zbývalo něco z jeho mládežnických začátků, ale plné výborných muzikantů – v čele smyčcových skupin hráli členové tehdy už mezinárodně proslulého Janáčkova kvarteta, v dechových první hráči budoucí filharmonie. Navíc většinou ochotných přijmout jeho způsob práce, usilující zapojit všechny zúčastněné do jednotné atmosféry. 
Zatím nebyl přidán žádný komentář..