Herbie Hancock, Antonioni a Kulový blesk

Herbie Hancock, Antonioni a Kulový blesk

Brno čeká koncert jednoho z nejvlivnějších hudebníků současnosti Herbieho Hancocka. Jeho hudbu nelze opominout ani přeslechnout. Přece jen jsou ale chvíle, kdy si jí vůbec nevšimnete, a navíc je to tak správně, jak se přesvědčil i Ladislav Smoljak. První část dvoudílného seriálu Jana Daleckého především o filmové hudbě fenoménu Herbie.

Jméno Herbieho Hancocka znají Brňané z billboardů už hezkých pár měsíců, aniž často alespoň tuší, co opravdu znamená v dnešním hudebním světě: je totiž značkou nejvyšší kvality už více než půl století. Neobejdeme se tedy bez nejnutnějších povinných údajů, ale pak rychle jinam, do méně zprofanovaných zákoutí.
Herbert Jeffrey Hancock přišel na svět v Chicagu 12. dubna 1940. Svoji pověst zázračného dítěte potvrdil, když mu bylo 11 a s tamním symfonickým orchestrem vystoupil jako sólista v Mozartově klavírním koncertu D dur č. 26. Až potud se jeho životopis neliší od mnoha budoucích světových virtuózů. A naopak, jen málokterý jazzman se může pochlubit tak slibným startem, díky němuž nepoznal něco jako technické limity. Byl schopen zahrát cokoliv a rozhodl se pro jazz. První důležitou zastávkou na dlouhé cestě bylo kvinteto mnohem zkušenějšího, o osm let staršího trumpetisty Donalda Byrda. Tak se Herbie dostal do New Yorku, v jednadvaceti začal nahrávat a záhy se stal cennou akvizicí prestižní gramofonové značky Blue Note. Naprosto přesvědčivě prorazil svým megahitem Watermelon Man, nahraným 28. května 1962 na první vlastní album, Takin’ Off. Neuplynul ani rok a už ho měl ve svém kvintetu Miles Davis. Natočil s ním desku Seven Steps to Heaven a zúčastnil se velkých festivalů (Paříž, Monterey), aby objevil přímo telepatické spojení s rovněž novým Davisovým kontrabasistou Ronem Carterem, jak slyšíme z koncertního alba My Funny Valentine z 12. února 1964. Není divu, Herbie rozvíjel své mimořádné harmonické myšlení prostřednictvím desek pánského vokálního kvarteta The Hi-Lo’s a jejich aranžéra Clare Fischera, rovněž zdatného jazzového pianisty. Vyšel cestami, které nebyly v té době zcela běžné a dokázal se tak dostat ještě o kus dál.

Když jsem požádal našeho předního znalce osoby a tvorby Herbieho Hancocka, totiž jeho nástrojového kolegu Emila Viklického, napsal mi k tomu:
S Herbiem jsem se poprvé setkal v San Sebastianu v létě 1976. Nechal jsem mu v recepci hotelu lístek. Po koncertě mi zavolal, vypili jsme půl láhve cognacu Rémy Martin a mluvili o hudbě a o všem možném. Povídal o Milesovi, o souhře s Ron Carterem a s Tony Williamsem. Tedy, že ona úžasná kompaktáta, jak je známe z LP My Funny Valentine (1964 v Avery Fisher Hall, NYC), skutečně nebyla plánována nebo nazkoušena, ale vznikala na místě. Měl jsem tehdy sebou opsaná dvě Herbieho sóla z téhle LP – Stella by Starlight a My Funny Valentine. Reharmonizace ve druhých osmi taktech Herbieho sóla Stella by Starlight jsou nevídané, a Ron Carter jej přesně sleduje. Prý něco intuitivně vytušil, něco odkoukal z Herbieho levé ruky. Další krátké setkání bylo v Pori v 1982 backstage, mám z toho fotku.

I když jeho velký šéf Miles Davis od prvního studiového alba svého tzv. druhého velkého kvinteta zařazoval do repertoáru skladby jeho členů, nestačila Herbieho neustále prýštící invenci tato výsostná realizace (vše na Davisově mateřské značce Columbia; co by za to jiní dali!) a u již zmíněné společnosti Blue Note vydal v letech 1963-69 sérii pozoruhodných alb: My Point of View, Inventions and Dimensions, Empyrean Isles (s hitem Cantaloupe Island), Maiden Voyage (zejména titulní skladba a určitě Dolphin Dance a The Eye of the Hurricane), Speak Like a Child a The Prisoner, jedno lepší než druhé. O všech už bylo napsáno tolik chvály, že čtenáře odkážu na mnohé dnes snadno dostupné zdroje a hlavně doporučím toto všechno jako povinný poslech, nejlépe víckrát opakovaný.

Právě uprostřed této skvělé éry, srdci vyznavače moderního akustického jazzu nejdražší, najdeme Hancockův debut coby filmového skladatele. Pro mnohé jen subkapitola komerční povahy, práce na zakázku, avšak pozor: šestadvacetiletého, v tomto oboru naprosto nezkušeného tvůrce, si vybral a oslovil pan Někdo – Michelangelo Antonioni (1912-2007) do svého prvního anglicky mluvícího filmu Blow-Up, známého v českém prostředí pod názvem Zvětšenina. Krátkou povídku Julia Cortázara Las babas del diablo rozehrál Antonioni do téměř dvouhodinového příběhu z Londýna šedesátých let, v němž se realita snoubí se snem. Hezké je, že do filmu nenápadně zakomponoval i autora literární předlohy, i když jen jako bezdomovce. Režisérovým přáním byl jazzový hudební doprovod a Herbie byl příjemně překvapen jeho znalostí terénu. Vzpomíná:
„Ukázalo se, že Antonioni je velký jazzový fanoušek. Řekl mi, že si přál do filmu jazzovou hudbu, protože ji má prostě rád. Zeptal jsem se ho na jeho oblíbence a on jmenoval saxofonistu Alberta Aylera. Byl jsem ohromen. On že zná Aylera? Pokračoval a jmenoval další muzikanty, které si oblíbil – Milese, Dizzyho, moje věci s Tony Williamsem. Znal Jacka DeJohnetta, Joea Hendersona. Řekl jsem si: to je fantastické. A byl jsem šťasten, že mohu některé z jmenovaných přizvat. Slyšíte je na této desce.“
Navíc hudbu těchto lidí tehdy všichni mladí fotografové rádi používali při práci s modely. V ateliérech zněly nahrávky varhaníka Jimmyho Smithe a dalších.

Herbie strávil několik týdnů v Londýně, pokusil se natočit to, co napsal, s místními hudebníky, avšak nebyl spokojen. „Hrával jsem a psával pro newyorské muzikanty, pro ty nejlepší. Proto má ta filmová hudba newyorský styl, jeho agresivitu. To nemohlo vůbec fungovat s anglickými hudebníky. Znělo to zcela jinak, než jak jsem to slyšel v hlavě. Bylo to chabé, neslané a nemastné. Musel jsem zpátky do New Yorku a natočit to tam.“
A kým? To bylo dlouho předmětem dohadů. V titulcích se sice mihne i jméno Herbieho Hancocka u položky hudba, avšak ani soundtrack, vydaný na LP desce MGM E/SE-4447 a obsahující více hudby, než je ve filmu použito, neboť byly nahrány ucelené skladby, neuvádí jediného z dalších účastníků nahrávání, ačkoliv jde o absolutní špičku newyorských jazzmanů. Herbie zvolil tyto spoluhráče, střídající se v různě početných kombinacích: Freddie Hubbard, Joe Newman – trubky, Phil Woods – alt sax, Joe Henderson – tenor sax, Paul Griffin – varhany, Jim Hall – kytara, Ron Carter – kontrabas, Jack DeJohnette – bicí nástroje. Tato jména čteme až v CD reedici s katalogovými údaji Rhino R2 72527, rozšířené o několik bonusů dříve neznámé hudby a v bookletu, obsahujícím i vzpomínky samotného skladatele, jsou ještě i jiná jména: Billy Mitchell – tenor sax, Jimmy Smith – varhany, Bob Cranshaw – kontrabas, Tony Williams – bicí. Kdo tohle rozsoudí? A je to opravdu tolik důležité? Výsledek je přece úžasný.

Herbie se po 30 letech vrací ke vzpomínkám na počátek spolupráce s Antonionim: „Řekl jsem mu, že nevím vůbec nic o psaní filmové hudby. On mi na to odpověděl: Nedělej si s tím starost. Vysvětlil mi, že potřebuje v zásadě jen jazzové písničky. V tom jsem byl doma. Přitom ale jejich struktura je ve skutečnosti ošidnější, než by se při prvním shlédnutí filmu zdálo. Pozornému divákovi neujde, že Antonioni ladí jednu scénu s Vanessou Redgrave do „jazzova“ už jen tím, že na talíři gramofonu je rozeznatelná charakteristická černá etiketa desky značky Verve. Správný sběratel ví, že její původní majitel, velký jazzový impresário Norman Granz, roku 1960 prodal tento label společnosti MGM, která přece Zvětšeninu produkovala a je chvályhodné, že nově získanou kvalitní značku ještě řadu let udržela na dosavadní úrovni (Bill Evans, Jimmy Smith, Oscar Peterson, Ella Fitzgerald, Stan Getz, to je jen pár jmen hlavních hvězd katalogu).

Dále Hancock velmi upřímně doznává, že Antonioni mu dal důležitou lekci jak psát hudbu pro film. Zpočátku však takový pocit vůbec neměl. Vzpomíná: „Když po delší době došlo k newyorské premiéře – bylo to 18. prosince 1966 – kam jsem se vydal ve společenském oděvu – poprvé v životě jsem byl přítomen tak slavnostní chvíli – byl jsem výsledkem vysloveně zklamán. Antonioni moji hudbu úplně pohřbil.“ Hned druhý den režisérovi volal, aby mu sdělil své rozčarování. Ten mu odpověděl sice účastně, avšak aniž by se omlouval: „Musel jsem ji použít, jak jsem to cítil já.“ Herbie už se zmohl jen na: „Dobrá, ale já z toho nejsem šťastný“, a zavěsil. Pak o celé věci tři dny přemýšlel a zjistil, že je to jinak. „V hlavě se mi rozbřesklo. Nešel jsem na premiéru, abych shlédl film, ale abych slyšel svoji hudbu. Tak je to špatně. Obecně řečeno, nikdo nejde na film poslouchat hudbu. Navštívil jsem tedy další představení, abych ten film viděl – a zamiloval jsem si jej. Volal jsem opět Antonionimu, abych se omluvil: Měl jste naprosto pravdu. Už tomu rozumím, velmi jsem se poučil. A to je něco, co si budu pamatovat po celý zbytek života.“ Vzácná zkušenost.

Pointou příběhu dvou filmových hudeb Herbieho Hancocka, které u nás slyšely a patrně ani moc nevnímaly tisíce diváků, zaujaty příběhy na plátně, by mohla být jedna příhoda ze života. Někdy mezi těmito dvěma díly, blíž tomu druhému, byl u mne milou návštěvou Ladislav Smoljak. Měli jsme před sebou skoro celý den, nikam jsme nespěchali a pokud jsme zrovna nehovořili, mlčky jsme poslouchali hudbu, kterou jsem kladl na talíř gramofonu. Můj host tehdy náhle vzplanul láskou k nedostižné vokální skupině The Singers Unlimited, takže se do Prahy vracel obohacen o nelegální kopie, tehdy samozřejmě ještě na kazetách. Jednu chvíli se mne zeptal: Co říkáte na hudbu ve filmu…..? (a jmenoval tuším Kulový blesk).
Já jsem bez rozmýšlení reagoval: Tam byla nějaká hudba? Pan Smoljak byl málem uražen, vždyť si na jejím výběru dal tak záležet! Obvykle mívám vynikající nápady, ale pozdě. Tentokrát však zapracoval nějaký pud sebezáchovy a returnoval jsem: Pane Smoljaku, co jako zkušený filmař říkáte na hudbu ke Zvětšenině? a on odpověděl přesně jako já předtím: Tam byla nějaká hudba? Sáhl jsem po té desce MGM 4447 a po poslechu jsme se shodli, že filmová hudba, má-li být dobrá, opravdu nesmí poutat pozornost na sebe samu a musí nenápadně umocňovat vizuální dojmy. K čemuž už před námi dospěl i Herbie Hancock po své vzácné zkušenosti s Michelangelem Antonionim.

Pokračování →

Titulní foto Guillaume Laurent

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více