Hrozně: Ticho

Hrozně: Ticho

Brněnské skupině Hrozně pomalu táhne na čtyřicítku – koncertovat začala v roce 1982. Po několika kazetách a neoficiálních nahrávkách vydala až v roce 2013 svůj debut na CD, album Už není čas. Novinka Ticho, na které kapela pracovala v posledních dvou letech ve studiu Indies, překvapí čistším zvukem a jasně slyšitelným napětím ve stavbě písní.

„Dospěli jsme do stadia, kdy chceme ty písně víc cizelovat. Uvidíme, co z toho bude,“ prozradil zpěvák a hráč na metalofon Martin Kozlovský v rozhovoru pro Brno – město hudby v roce 2017. Zatímco minulé album vzniklo z větší části za jediný víkend („Ale myslím, že to vůbec nevyšlo špatně,“ komentoval tehdy baskytarista Jaromír Řehoř), na novince kapela pracovala postupně po menších částech. Přesto se z nahrávky nevytratilo nic z kompaktního zvuku, který se povedlo přenést na předchozí album, a navíc posluchač dostává řadu nikoli zanedbatelných detailů. Jednotlivé nástroje čitelnější, zpěv srozumitelnější a především z bicích nástrojů se stal suverénní nositel děje po boku baskytary, akordeonu, metalofonu a hlasu. Ostatně není asi náhodou, že album začíná rytmickou figurou, v níž se teprve po pár taktech k bicím Pavla Magnuska přidají další nástroje.

Popsané změny však nejsou nijak radikální. Technologie nahrávání, dobrý mistr zvuku (Dušan Souček) a kvalitní studio hudbu Hrozně posunuly, aniž by se naštěstí vytratilo cokoli z podstaty kapely, která sice v 80. letech patřila k brněnské nezávislé scéně, ale současně stála mimo hlavní alternativní proudy. Její neobvyklé nástrojové obsazení se ani s přibývajícími léty nevyčerpalo, Martin Kozlovský navíc vedle metalofonu používá zvonivý zvuk kalimby. Kozlovského deklamativní způsob zpěvu/polorecitace naprosto odpovídá výrazně rytmickému a staccatovanému charakteru písní a v okamžiku, kdy by posluchač mohl mít pocit „stále stejné písničky“, postaví se za mikrofon Jaromír Řehoř s odlišnou barvou hlasu. Ještě větším překvapením je pak v písni Má milá hostování kytaristy Myšilova (ano, na albu kapely bez kytary se ozve nefalšované kytarové sólo) a epizodní role ženského hlasu (Eriky Kolaciové) tamtéž.

Podobně jako v případě minulého alba Už není čas přináší i Ticho směs písní novějších a úplně starých (skladby Už mi z toho jebe a Stejné ženy, stejní muži měla kapela v koncertním repertoáru už 80. letech). Nadčasová – nebo lépe z normalizačního bezčasí vycházející – poetika Martina Kozlovského je kupodivu platná i v dnešní době. Navíc umění zkratky („I my jsme zapleteni do té hry / i my se nemůžeme vystát / I my jsme zapleteni / i my se nemůžeme“) souzní s repetitivní a přitom na rytmických detailech postavené hudbě skupiny.

Bylo by však nespravedlivé omezit písně Hrozně na struktury, rytmus a zkratku. Martin Kozlovský ve svých textech sice dokonale popisuje pocity odcizení (Stejné ženy, stejní muži), vnitřního vyprázdnění (Blues) i bolesti (Dojít až tam), ale zajímavá je i jeho role vypravěče příběhů. Přitom píseň nemusí obsahovat jeden souvislý příběh, ale spíše několik drobných epických črt, které například z tříapůlminutové skladby Akrobat dělají povídkovou sbírku v kostce. Za zmínku a ocitování stojí také maximálně úsporný text písně Opera: „Řek jsem si / že napíšu operu / kterou jistě někdo natočí. / Bude to totiž opera / k významnému / kulatému / výročí!“ Ještě úspornější je „text“ písně Hovenfóra, která by však stejně dobře, a možná lépe, fungovala jen v instrumentální verzi. Podobně se zbytku alba poněkud vymyká veršovánka Tělo (text Jaromíra Řehoře a Pavla Straky se strukturou rýmů AAAA AAAA AAAB).

Hrozně nešli s proudem v době normalizace, později se dokonce na řadu let ze scény úplně vytratili a i dnes stojí mimo hlavní zájem médií a fanouškovských davů (o přeplněné Flédě, kterou po svém nedávném comebacku zažil Dunaj, se jim může jen zdát). Zůstávají však jistotou brněnské scény, mají i po více než třech desítkách let co říct a – sledujeme-li je pozorně – přicházejí stále s něčím novým, aniž by se sami sobě zpronevěřili. I proto se je vyplatí dál sledovat. K blížícímu se významnému kulatému výročí („už“ za tři roky!) možná nenapíšou operu, ale jejich aktuální album stojí za to.

Hrozně – Ticho, vydavatel: Indies Happy Trails, 2019, 12 skladeb, celková stopáž: 41:27

Hrozně/ foto archiv kapely

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více