Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.
Podobný zázrak se stal již mnoha před ním. Toto poutní místo lidové písně objevil například Janáček, Novák, Merta nebo Havelka. Zažít zázrak není nic záviděníhodného, každý se s tím vyrovnává jinak. Výsledkem Hradilova vypořádání s tímto hlubokým prožitkem je album Hrubá hudba. Mezi všemi majstry, hudci, zpěváky a zpěvačkami to byl způsob odvážný a hodný obdivu. Na tento úkol však nebyl sám. Pozval si na pomoc Horňáckou muziku Petra Mičky, což byla skvělá a zřejmě i jediná možná volba. Neznám nikoho, kdo by dokázal horňáckou muziku interpretovat s takovou působivostí, do hloubky znal její kořeny a zároveň měl mysl otevřenou novým, v ryzím slova smyslu alternativním přístupům.
Jura Hradil ke svému nápadu přistoupil zodpovědně. Jezdil na Horňácko, sbíral materiál, poznával prostředí, prošel celou fašankovou obchůzku. Tento badatelský přístup je v dnešní superrychlé době nezvyklý a jde o jeden z největších přínosů tohoto alba. Folklorních fúzí existuje obrovské množství a vznikají stále další. S podobně odpovědným přístupem se však setkáme jen velmi zřídka.
Abych byla přesná, jedná se o dvojalbum. První CD nese již zmíněný název Hrubá hudba a je autorským počinem Jury Hradila s pomocí muzikantů z kapely Petra Mičky a několika horňáckých zpěváků. Přizváni byli také tři hosté z nefolklorních řad: raper Kato, Jaroslav Rudiš a slovenská zpěvačka Katarzia. Tito umělci svým prožitkem logicky ladí s náladou alba. Ve výsledku jsem však byla oproti očekávání trošku zklamaná, protože niternost, kterou do projektu vložil Jura Hradil je nepřenositelná na někoho, kdo podobný pocit z horňácké písničky nemá. Uznávám však, že to může být subjektivní názor člověka, který trpí tímto horňáckým okouzlením. Hrubá hudba je však plná různých muzikantských nápadů a v celkovém vyznění alba vše dohromady funguje. Ambientní přístup je v tomto případě geniálně využitý a supluje autenticitu, která je - dle mého názoru - pro správný požitek z folklorní písně zcela nezbytná.
Pro konzervativní prostředí folklorních nadšenců jsou to možná nápady z jiného vesmíru. Těm ale doporučuji navštívit některý z koncertů Hrubé hudby. Mohl a měl by je svou atmosférou přesvědčit, že ač je k folklornímu materiálu přistupováno velmi neobvykle, nejde o žádné znásilnění, ale naopak hlubokou úctu a nejlepší vědomí, se kterým do něho autor vložil svůj um.
Druhé album nese název Hlasy starého světa. Vzniklo v režii primáše Petra Mičky, horňáckého muzikanta, který velmi pravdivě a opravdově navazuje na zpěv a houslovou hru starých hudců. Album se snaží tuto nepřetržitou hudební linii zmapovat. Můžeme na něm slyšet zpěváky a zpěvačky té nejstarší generace jako Dušan Holý, Martin Čambal nebo Anna Šajdlerová. Aby však byla kontinuita patrná ještě více, přizval si i zpěváky mladší, jako Karla Fajmova, z nejmladších pak Janíčka Pavlíka. V závěrečné sadě písní je slyšet i sám primáš, jehož hlas patří v současné generaci k těm nejvýraznějším.
Jedinečnost nahrávek je zesílena způsobem nahrávání. V několika případech bylo totiž studio vyměněno za louku, stodolu nebo starou chalupu. Přiznány jsou i zvuky okolí, nedokonalosti hlasů starších zpěváků i jejich dovětky. V případě zpěvačky Evy Grombířové u venkovního mikrofonu přizvukuje pěnkavička nebo Martin Čambala, který vzpomíná, co zpíval své ženě, když jel na vojnu. Jde o spojení velmi jímavé. V určitých momentech desky je tedy umělecká kvalita dokonale prostoupena s dokumentární linkou. V tomto případě jde opět vidět harmonický soulad Petr Mičky s Jurou Hradilem. Petr do písní vložil nejen svoje umění, ale také etnologické znalosti a Jura Hradil s citem pořizoval většinu nahrávek v terénu na svoji techniku. Oba tak vytvořili hudební obraz tohoto kraje. Mnoho muzikantů před nimi si vytyčilo podobný cíl a určitě se to řadě z nich povedlo. Můžeme být tedy šťastni, že máme další dílo, které svojí výpovědní hodnotou přesahuje hranice - nejen hranice regionu a České republiky, ale také hranice vnímání lidové hudby obecně.
V poslední řadě nesmím zapomenout zmínit také výtvarnou kvalitu celého CD. Úvodní strana s grafikou Marka Ehrenbergera je neotřelá, vkusná a jednoduše krásná, což je ve folklorním prostředí malý zázrak. Booklet je přehledný a posluchač se v něm dozví všechny informace, které ho mohou zajímat. Zároveň nepodsouvá jedinou “správnou” interpretaci a výklad uměleckého záměru autorů, ale nechává prostor pro fantazii. Přebal je doplněn lehce kontroverzními, a však o to zajímavějšími fotografiemi Romana France, které zachycují lehce pozměněnou horňáckou realitu. To vše dohromady dělá z tohoto alba jedinečný artefakt nejen dnes, ale třeba i za dalších pět nebo dvacet let. Adjektivum hrubý znamená na Horňácku velký a toto album si podobné označení zaslouží.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..