Hudba v temnotách

22. květen 2013, 0:23
Hudba v temnotách

Zastavení první – 11. listopadu 1882

Světlo krátkého podzimního dne už pohaslo; ztemnělými brněnskými ulicemi, v nichž se postupně rozžíhají plynové lampy, proudí davy k novostavbě Městského divadla na východním okraji centra. Žene je zvědavost: právě dokončená skvělá budova je prvním divadlem na evropské pevnině s elektrickým osvětlením! Skoro žádný Brňan dosud elektrickou žárovku neviděl: Edison, ten americký vynálezce, zaplavující svět neslýchanými technickými novinkami, na ni dostal patent a začal ji vyrábět teprve před čtyřmi lety. Takže elektrické osvětlení divadelní budovy je převratná novinka a odvážný experiment.

Staré divadlo vyhořelo před deseti léty a Prozatímní divadlo už dlouho nestačí potřebám bohatnoucího průmyslového velkoměsta, v něž se v posledních desetiletích změnila historická moravská metropole. Městská rada se starostou Winterhollerem se rozhodla věnovat půl milionu zlatých na stavbu nového divadla a projekt zadala tvůrčímu tandemu mladých vídeňských architektů Fellner-Helmer. A když po položení základního kamene v červenci 1881 došlo k požáru dokončovaného Národního divadla v Praze a v prosinci pak ještě k úděsné tragédii vídeňského Ringtheatru, přijala revoluční rozhodnutí novou budovu elektrifikovat.

Ta teď září světlem tisíce žárovek; jejich záře se odráží v leštěných mramorech sloupů a podlah, modeluje obrysy sochařské výzdoby; uvnitř zdůrazňuje bohaté zlacení portálu a lóží s měkkým kontrastem čalouněných křesel; ovzduší uvnitř je čisté a svěží – ve srovnáním s divadly osvětlovanými plynem, kde je vzduch ke konci představení už horký a málem nedýchatelný a navíc zahlušuje akustiku, takže v hledišti bývá špatně slyšet.

Hraje se Goethův Egmont s Beethovenovou předehrou: z temného úvodu se hudba dramatickým průběhem propracuje k vítěznému závěru, jehož jas odpovídá záři elektrického světla všude kolem: obecenstvo je slavnostně naladěno, ale sotva si uvědomuje, jak historický okamžik prožívá: poprvé na starém kontinentě, kolébce naší hudební kultury, se elektrická energie spojuje s hudbou ve společném účinu na posluchače – a třebaže všichni vědomě prožívají dobu převratných technických vynálezů a novot, nikdo si neumí představit, kam budoucí vývoj tento vztah dovede.

Při pohledu zpět budí uznání a obdiv nejen prozíravost a odvaha brněnských radních, kteří se rozhodli rozestavěné divadlo elektrifikovat, ale i pohotovost a tempo, s jakými byla jejich rozhodnutí uskutečněna: celá stavba i s projekcí (!) a elektrifikací (jež byla úplnou novinkou) netrvala déle než osmnáct měsíců! Oba mladí vídeňští architekti, Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, jimž byla zadána projekce, byli v prvním rozletu své obdivuhodné společné tvůrčí dráhy: brněnské divadlo je pátou z neuvěřitelných osmačtyřiceti divadelních budov, jež byly podle jejich návrhů postaveny v Rakousku-Uhersku, Rusku a Německu; připomeňme si, že všechna její zařízení byla bez velkých úprav plně funkční po celých devadesát let!

Během stavby brněnského divadla došlo v Evropě k několika požárům divadel a v souvislosti s tím ke změně rakouského stavebního zákona. Plán stavby byl pohotově přizpůsoben bezpečnostním požadavkům (rozšíření únikových cest) a navíc bylo rozhodnuto o zavedení elektrického osvětlení. Elektrifikací rozestavěné budovy byla pověřena francouzská Société électrique Edison a ta vyslala k její realizaci inženýra Francise Jehla, Edisonova asistenta (spolupracoval s vynálezcem na vývoji žárovkového vlákna).

Připomeňme si, že na počátku osmdesátých let devatenáctého století nebyla elektrická energie neznámou věcí; elektricky (bateriemi nebo dynamy) poháněné mechanismy byly už dlouho předmětem soustavného výzkumu a v mnoha případech i praktického využití. Teprve však zaváděním elektrického osvětlení (žárovka byla patentována a vyrábět se začala v roce 1878) se přesvědčivě ukázala nutnost energetické výroby v elektrárnách. V českých zemích si postavila takovou „osvětlovací stanici“ jako první tkalcovská dílna v Moravské Třebové už v roce 1878, dva roky poté ji následoval židlochovický cukrovar – a v roce 1882 brněnské divadlo. Jeho elektrárna byla postavena nedaleko divadelní budovy v Offermannově (dnešní Vlhké) ulici, v objektu, který dosud stojí (č. 5, naproti býval klub Edison – pozn. red.) a s divadlem byla spojena 350 m dlouhým podzemním kabelem, jejž navrhl sám Edison, měděnými dráty zalitými do asfaltu. Pracoval v ní parní stroj o výkonu 136 HP (topilo se černým uhlím) pohánějící čtyři generátory; během jedné sezony dodaly do divadla 50 000 kWh pro 1365 žárovek v celé budově a 5 obloukových lamp osvětlujících scénu.

Zastavení druhé – 6. května 2013

Jarní slunce zalévá v pozdním odpoledni panorama matičky Prahy a houfy slavnostně oděných lidí se scházejí několika směry do Hradu na recitál Magdaleny Kožené. V jeho dějišti – Španělském sále – i v monumentálních vstupních prostorách soutěží šikmé sluneční paprsky s jasem rafinovaně umístěných žárovek; člověk si říká, že jeho dávní budovatelé si se svými voskovicemi nedovedli takovou nádheru ani představit. Pak se tento jas najednou ztlumí, osvětleno zůstává toliko pódium, na něž přichází, vítána potleskem, umělkyně se svým doprovazečem – a větší část publika se v polotmě snaží zjistit, co vlastně bude zpívat. Informovanější sousedé napovídají, že to bude „ňákej Ravel“, ale podrobnosti zná opravdu málokdo. Náročně vypravený programový sešit s perfektními medailony účinkujících, průvodním slovem ke skladbám a zpívanými texty v původním znění i v kvalitních překladech má skoro každý (anebo aspoň jeho partner), ale trouba grafik, který v životě nebyl na koncertě a nedovede si představit, k čemu takový program má sloužit, jej navrhl na šedavém papíru elegantním světlešedým a navíc tenounkým písmem, čitelným tak akorát na obrazovce jeho počítače a pak v perfektním osvětlení na psacím stole nebo pod večerní lampou.

Vzdor tomu zůstává v sále jistý počet zoufalců, kteří se snaží sledovat zpívaný text a porozumět jeho obsahu, ale soustředění a námaha, kterou na to musejí vynaložit, jsou tak veliké, že jim uniká krása uměleckého výkonu. Je to škoda, protože Magdalena zpívá ve všech šesti (!) jazycích toho pořadu nejen s perfektní výslovností každého verše, nýbrž s obdivuhodným porozuměním jeho smyslu, zdůrazňujíc všechny básnické obraty a rafinované pointy geniálně postižené Ravelovým zhudebněním, stejně jako nečekanou dramatičnost Haydnovy operní hudby nebo uchvacující syrovost Bartókova folklorního zápisu. Posluchači zůstává požitek z jejího nádherného hlasu; že usiluje o mnohem víc, než jej uplatnit na nějakém nesrozumitelném blablabla, mu musí být fuk – asi jako návštěvníku galerie, v níž by visely všechny obrazy vzhůru nohama: může se kochat účinem linií, barevných přechodů, rozvrhem hmot a celkovou kompozicí, ale jejich obsah a smysl mu zůstane utajen.

Edisonův vynález se v koncertních síních uplatňoval po většinu dvacátého století (Besední dům byl elektrifikován v roce 1906): koncerty se hrávaly při plném osvětlení, jež umocňovalo mimo jiné také kontakt účinkujících s publikem – ještě v osmdesátých letech usilovali brněnští filharmonikové na zájezdech po Evropě o místo na pódiu, z něhož si mohli v publiku vyhlédnout zajímavý obličej, navázat s ním spojení a „hrát pro něj“; matadoři sólových recitálů nebo komorních koncertů, jakým byl například Miloš Sádlo, který seděl se svým violoncellem skutečně čelem k publiku a hrál většinou zpaměti, si s polovinou brněnského publika tykali. V osvětleném sále se také plně uplatnil tištěný program: posluchač jej měl na kolenou a mohl sledovat, co vlastně poslouchá – takový symfonický pořad s Mozartovou serenádou a Stravinského Petruškou má nějakých dvacet oddílů, jejichž pořadí si přesně nepamatuje ani dramaturg, který jej sestavoval. Nemluvě o orientaci ve skladbách vokálních: jejich tvůrci usilovali a dosud usilují (i když ne úplně všichni) svou hudbou postihnout a umocnit smysl zhudebňovaného textu.

Dnešní praxe temných sálů s osvětleným pódiem to popírá; tištěné programy se sice dosud produkují a prodávají, ale pořadatel většinou neponechává posluchači možnost si v nich něco podstatného přečíst – ve Smetanově síni se na Pražském jaru tlumí osvětlení i o přestávce. Publiku to už přestává vadit, zejména tomu, co ty osvětlené sály nezažilo; spokojuje se s představou, že obsahem a smyslem skladby jsou jen její tóny, při nichž lze myslet na cokoli, třeba na včerejší večeři nebo na zítřejší rande. A luštit nějaké otravné texty?

Foto Jiří Sláma a archiv

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Magdalena Kožená se na našem serveru zatím objevila především jako autorka fejetonů. Ohlédněme se za jejím pondělním koncertem ve Španělském sále Pražského hradu.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce