Brněnský písničkář s nejkratším vlastním jménem stál donedávna v čele bluesové kapely The Weathermakers. Vedl také efemerní trampské uskupení The Honzíci. To hlavní, čím přitahuje pozornost – vedle kytar a dalších nástrojů, které vyrábí pod značkou Red Bird – je však jeho sólová autorská tvorba. Po vyzrálém debutu Město (2018) se nyní přihlásil s novinkou Potom. V textech jde opět až na dřeň, své osobní problémy dokázal přetavit do nadčasových příběhů a mimořádných básnických obratů. A i když ve většině skladeb opustil bluesovou formu, svou esencí je nahrávka, na které se jako producent opět podílel Martin Kyšperský, bluesová až až.
Písňový svět Jana Fice je uvěřitelný mimo jiné díky tomu, že své hrdiny neidealizuje. Jsou to často tragické postavy, ve kterých však zůstává kus lidství. Snad nejlépe to autor, mimochodem vítěz Blues Aperitivu a finalista Porty, ukazuje v úvodní písni Bouře na verších: „Ve stejnou chvíli somrák, kdysi taky něčí táta / dopil víno, co se nevešlo do flašky od coly.“ Konkrétní osud pak doplňuje obecné, neméně silné konstatování: „Svý jméno dávno zapomněl, / lidi zapomenou cokoli.“ Bouři v písni však neprožívá anonymní somrák, ale sám autor: „Buď tu bouři zlomím / a ráno zase přijdu k snídani / […] / Nebo se na mě prosím vás nezlobte / kdybych se nevrátil domů.“
S „hrdiny“, kteří si jen vzpomínají na to, že kdysi měli fungující rodinu, si pohrávali i jiní výborní textaři – máloco například překoná Černého pasažéra od Jardy Svobody z Trabandu. Ficova poetika je neméně originální a zároveň drsná a přitom přesná: „Chtěl jsem rozveselit jednu smutnou duši / a místo toho jsem vyrobil dvě, ještě smutnější.“ Jeho postava (tedy postava vypravěče) ve tmě tupě hází hlavou, před svítáním zapaluje dům, běhá od dveří ke dveřím a je v tom sám, bojí se přízraků smutku a v noci je mu úzko. A přitom – zpívá – „chci tak málo – možná jen kousek štěstí, nebo zažít skutečnej a zdravej spánek“. Přes zdánlivou bezútěšnost, která se týká i těch, o kterých hovoří v třetí osobě („Jitku to sežralo za měsíc, prej od prsu…“), však album skrývá i záblesky naděje: „Bouře nás nespolkla, Sirény prohrály / všichni máme voskem zalitý uši / a svítá.“
Že se motiv bouře z první písně opakuje v deváté skladbě Svítá, není náhoda. Labyrint světa a ráj (Jana) Fice pracuje s opakujícími se motivy: Silo připomíná parník a mrak koráb. Parník má třicet čtyři komínů a jinde slunce prosvítá skrze špinavej les komínů. A jestliže v první písni autor váhá, jestli přijde k snídani, v té poslední (Listopad) už je doma: „A když přijdu domů / děcka po mně skáčou / a nenechají mě vydechnout.“
Ale pozor, sevřeným a propleteným celkem není jen album Potom samo o sobě. S debutem Město tvoří jeden celek, často píseň z novinky připomíná skladbu z debutu – náladou, melodií, aranžérskými postupy. Nikdy přitom nejde o kopírování sebe sama, ale o nenápadné náznaky například v použití recitativu nebo v míře špinavosti, kterou Fic s kapelou do písně vložil.
Po stránce obsahové je Potom – stejně jako Město – silná písničkářská výpověď. Hudebně má však album k folku s akustickou kytarou hodně daleko. Tak jako sám Fic používá různé rejstříky svého hlasového projevu – recitaci, polozpěv, vyprávění, zkreslený hlas… –, vytvořili společně s Martinem Kyšperským kolem silných písňových příběhů pestrý hudební doprovod. Výrazná basová linka, údery elektronické i industriální, svobodomyslné saxofonové sólo Radima Hanouska (Stejně to zkouším), elektrická kytara i elektrické klávesy. To vše má ve Ficově a Kyšperského vesmíru své místo. Nic není samoúčelné, všechno dokresluje náladu písní. Baladická titulní píseň Potom (připomíná předčasně zesnulého a dnes zapomenutého výborného písničkáře Ondřeje Metyše) i tepající Podvedená generace zapadají do celku, který se vzpírá uzavření do jakékoli žánrové škatulky. Hudba podpírá výpověď, slova dovysvětlují zvolený hudební kabátek.
Základní rétorická poučka zní, že výpověď nazačínáme slovem „takže“. Fic jím končí: „Chci pryč, ale vím, / že tohle je ten Bůh / A jinej tu pro mě není, / takže…“ Takže vlastně nezbývá než čekat na pokračování, možná třetí díl trilogie. Město, Potom… a co přijde potom? Najde poutník v ulicích města své rozervané duše pokoj? Skutečně oběsí na lampách svá nesplněná přání a zažije zdravý spánek? Vychutná si snídani? Jestliže bylo Město jednou z nejsilnějších autorských výpovědí současných (nejen) brněnských autorů, Potom na ni navázalo s možná ještě větší intenzitou textových a hudebních nápadů. Ať se tedy Ficovu hrdinovi/vypravěči příště bude, nebo nebude dařit, je téměř jisté, že to opět bude mimořádný zážitek. I díky producentské invenci Martina Kyšperského.
Jan Fic – Potom. Indies Scope 2020. 11 skladeb. Stopáž: 41:17
Zatím nebyl přidán žádný komentář..