Nebylo příliš mnoho českých skladatelů, kteří by se začátkem 60. let dostali k učitelům v Paříži nebo v New Yorku. Jaromír Podešva to štěstí měl. Jeho skladatelský i lidský život prošly pozoruhodnými proměnami, v nichž hrál roli nejen postupný vývoj, ale také tragické události – jak dějinné, tak osobní. Mezi autory jeho častých literárních inspirací byl na prvním místě Bohumil Hrabal.
Vydat se na cesty po západní Evropě a USA umožnilo Jaroslavu Podešvovi v letech 1960–61stipendium UNESCO. Přímo se tak setkal se skladateli, kteří tehdy ještě nebyli tak jednoznačně zařazení jako dnes, kdy je vnímáme jako klasiky 20. století. V New Yorku byl Podešvovým učitelem Aaron Copland. V Paříži se Podešva setkal s Pierrem Boulezem, kterého pokládá za velmi talentovaného, ale zničeného punktualismem. O Olivieru Messiaenovi říká, že jeho umění končí „velkým kompromisem“. Cení si syntetických skladatelů schopných postihnout myšlenku z více úhlů a v různém světle, za takového pokládá i Henriho Dutilleuxe, svého pařížského učitele.
Jaromír Podešva ve svém vlastním díle sám o syntetický přístup usiloval, v zásadě nikdy nepřestal být neoklasikem, upřednostňoval jasné formy. Zároveň ale také vyhledával vlastní, neotřelá řešení, byl výborně vybavený technicky. V dobách svých začátků byl ovlivněn Antonínem Dvořákem, Josefem Sukem a Vítězslavem Novákem, byla mu blízká novoromantická východiska. Narodil se 8. března 1927 (stejně jako Josef Berg), vyrůstal v umělecky založené rodině, otec byl houslař i zdatný houslista, matka klavíristka. Studoval na reálném gymnáziu na Křenové, za války byl totálně nasazen v Boskovicích a Ostravě. Po válce odmaturoval, absolvoval jednoroční kurz na brněnské konzervatoři a v letech 1947–51 studoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění u Jaroslava Kvapila.
Jaromír Podešva tehdy souzněl s požadavky doby, inspiroval se folklorem, psal i masové písně, skladby ke sportovním cvičením a estrádní kusy. U Kvapila absolvoval ještě tříletou aspiranturu a v letech 1956–59 byl tvůrčím tajemníkem Svazu československých skladatelů v Praze, později i předsedou místní pobočky. Přelomový skladatelský význam pro něj měl Smyčcový kvartet č. 1, který vzbudil velký ohlas a vyšel tiskem. Po návratu ze studijní cesty na Západ i nadále píše – pro něj charakteristická – programní díla, jeho kompoziční styl se ale od „estetických hříchů mládí“ odklání. Tituly kompozic se často shodují s konkrétními zážitky či názvy literárních inspirací: Pařížské vteřiny, Hledání úsměvu, Slavnosti sněženek, Bambini di Praga. Žije v Brně, jako pedagog působí v Ostravě. Programní – či jak sám říkal programovou – hudbu nechápal jako podrobné hudební vyjádření zvolené předlohy, ale jako hudební paralelu.
Během okupace Československa v roce 1968 byl očitým svědkem zastřelení civilisty na ulici Orlí, kde bydlel. Na protest vystoupil z komunistické strany, což později vedlo k různým omezením a perzekucím, i když ne zcela fatálním. V roce 1972 zažil další otřes přímo v rodině, když syn Jaromír ve stresu po nepřijetí na uměleckou školu a po vzájemné hádce před jeho očima vyskočil z okna ve druhém patře. Manželka trpěla psychickými problémy, dcera se provdala do Holandska, výčitky svědomí a osamělost kompenzoval skladatel alkoholem. V 70. letech se po tvůrčí stránce značně uvolnil, hledá nové cesty, obohacuje orchestr o elektrickou a basovou kytaru. Svojí desátou symfonií Initium ultimum (Poslední začátek) se rozloučil se životem. Zemřel v Brně 9. listopadu 2000, tento týden tomu bylo 15 let.
Důležitá je i Podešvova činnost teoretická, napsal řadu statí a kritik, některé jsou přinejmenším pozoruhodné. Současná hudba na Západě z roku 1963 je shrnutím jeho zmíněné studijní cesty. Je možno ji brát jako pouhý anachronismus, ale také jako subjektivní obraz doby z estetických hledisek socialistického realismu. Odsuzuje expresionismus i poválečnou avantgardu, nenachází žádné porozumění pro Hindemitha ani Stravinského, vysoko naopak staví Janáčka, Bartóka, Šostakoviče a Honeggera. Kniha vzbudila velkou polemiku a odmítavé reakce v Hudebních rozhledech i Literárních novinách. Mnohem zajímavější je text Možnosti kadence v dvanáctitónovém poli z roku 1974 (vyšel v rámci sborníku Současná hranice tonality). Uvažování Jaroslava Podešvy se od socrealistických let značně posunulo, objasňuje zde v mnohém svou tvůrčí metodu a práci na „polidštěné dodekafonii“.
Hudební ukázka: Smyčcový kvartet č. 6 „De iuventute“ (O mládí), Kubínovo kvarteto.
Diplomové práce věnovali Jaromíru Podešvovi Jan Žemla (ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava a bývalý dramaturg Filharmonie Brno) a Jan Čižmář (loutnista, organizátor cyklu Hudební lahůdky). Z obou prací tento článek čerpal.
Souhrn díla Jaromíra Podešvy (převzato z práce Jana Žemly)
10 symfonií, 10 koncertů pro různé nástroje, 21 jiných orchestrálních skladeb, mnoho skladeb komorních: komorní dua, 8 trií, 17 skladeb pro kvarteta různého obsazení, z toho 6 smyčcových kvartet, 2 kvintety, 1 sextet a 2 nonety, 10 skladeb pro housle a klavír, 5 pro violoncello a klavír, 11 pro jiné nástroje s klavírem, 38 skladeb či cyklů pro klavír/klavír čtyřručně, 6 skladeb pro jiné nástroje sólo, velké množství písní, sborů, 5 vokálně-orchestrálních děl, 1 opera, 1 balet, 6 scénických skladeb, řada skladeb estrádních, znělek a příležitostných skladeb.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..