Nakladatelství Ears&Wind Records vydalo letos v reedici první dvě sbírky básníka, muzikanta, vydavatele a pořadatele koncertů, benefičních akcí, festivalů a literárních večerů Jaroslava Erika Friče. Z jedné strany oboustranné publikace vede cesta do knihy Kolotoče bílé hlasy (1993), z druhé čeká Houpací kůň šera a jiné básně (1998). Obě sbírky mají ale společného mnohem víc než jen to, že jsou v jedné knize.
Do básní se dá vcházet různě. Já jsem vešla náhodným otevřením a skrze text o Buchtově kopci na Vysočině jsem se náhle ocitla v známé krajině. Procházení krajinou předků (důvěrnou krajinou, krajinou, jež trvá) bývá spojeno s návratem do dětství. Základními atributy Fričovy ideální krajiny jsou účelnost a řád daný koloběhem prací a církevních svátků. Konkrétnost tradičních předmětů (hrnec sádla, džbán mléka) kontrastuje s neurčitostí vysněného místa; ačkoliv nepochybně existuje, je zároveň vzdáleno, ponořeno. Přes tuto nedosažitelnost je dětství jedním z bodů, odkud jsou ve sbírkách nahlíženy děje a životní situace. Je spojeno s vzrušením, dobrodružstvím (když tajně jsme chodívali za lovem chroustů/ srdce se vzpínalo tajemným vzrušením/ jen vzlétnout) a nadějemi.
Opačným pólem je stáří. Na úbočí „Buchťáku“, uprostřed krajiny mého dětství, stojí léčebna dlouhodobě nemocných, kam lidé chodí „umřít pod ošklivým radarem v kachlíčkovaných koupelnách“. Bizarní obraz cesty ke smrti s veselou myslí a institucionalizovaného umírání kontrastuje s básníkovými obavami z vlastní/člověčí nemoci, slabosti a bezmocnosti. Ideální krajina dětství je vystřídána městem s klikatými ulicemi, špinavou dlažbou, tramvajemi, nočními kluby a ranními bufety.
Se stárnutím přicházejí pochybnosti (Vím já, jak je to správně? Snad křivě jsme kdysi přísahali?), obavy z otupělosti či pasivity (snaha „být na živu“ a „nebýt na programu“), pocit zkresleného a zkomoleného života. Postava Rudi (sic) Kovandy s oteklýma nohama, vrávoravou chůzí a červenou síťovkou, od kterého básníkovo já odjíždí autobusem do úřednické čtvrti, jako by byla symbolem proměny po roce 1989: v současném „svobodném“ světě, často ironicky až sarkasticky komentovaném, pociťuje Frič touž nemožnost plného života jako v dobách předlistopadových.
Své pochybnosti a otázky Frič nevykřikuje, neprovokuje jimi. Uvažuje nad nimi v niterných monolozích nebo jakoby v intimním hovoru s blízkou bytostí. Chce se ujistit, že jeho život není promarněn, že je užitečný, nerozmělněný. Se stejnými obavami, jaké vyslovuje směrem ke světu, se obrací i k bohu, o jehož přítomnosti v nepochopitelném a zjizveném světě kolem sebe nepochybuje (…jediné ano/které je za námi i před námi/i nalevo i vpravo/ na které čekáme/ nezrazeni nezapřeni…)
Slova „čekat“ a „cesta“ jsou v obou sbírkách klíčová. Motivy spojené s cestou se vyskytují snad v každé básni, ale nečekejte přesně značené trasy a s jasným cílem. Mnohdy jsme ztraceni hned na začátku („kterási“, „nějaká“ cesta…) a zažíváme až kafkovské pocity nejistoty, kde jsme, kde jsme se to octli, jindy je cesta zanesená blátem a kamením, nebo se ocitneme na nebezpečné křižovatce dálnic. Jde spíš o bloudění, procházení, směřování čí míjení.
I forma Fričových textů je svým způsobem procházení či křížení: básně jsou nejčastěji souvislým tokem, v němž se střídají konkrétní výjevy z přítomnosti se vzpomínkami (na pobyt v zahraničí, výslech, nemoc, na přátele) a úvahami. Naléhavá otázka se často ocitne vedle nepodstatného, ale přesně zachyceného detailu, který utkvěl v paměti, směřování času se stává relativním. Do sledu obrazů, často postupně rozvíjených, jsme vtahováni i prostřednictvím pravidelné (někdy záměrně monotónní) rytmické stavby, asociativní řazení motivů má svůj protějšek v asociacích vycházejících ze zvukové či grafické podoby slova, občas jako by zazněl úryvek písně či říkanky.
Uprostřed této mnohosti zaznívá z básní touha po východisku, po tichém spočinutí. Na co tedy čekáme? „Stále na poslední dějství čekat/ které je pohyblivé/ a které jako bychom přece/ už někdy zažili.“ Cílem směřování je táž krajina jako na začátku: „už mimo pohyb světa, mimo tu bídu, stesk a zanikání…/ v přetěžké tíze času.“
Jaroslav Erik Frič: Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně. Reedice sbírek v jednom oboustranném svazku. Ears&Wind Records, 2016, lepená vazba V2, 53+36 stran, náklad 300 kusů.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..