Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.
Svoji profesionální kariéru Al Di Meola odstartoval v roce 1974, kdy ho klavírista Chick Corea přijal do kapely Return to Forever, v té době již zaběhlou ikonou jazz fusion. A přestože hrál s touto kapelou, ve které dvojici zmíněných doplňovali ještě baskytarista Stanley Clarke a bubeník Lenny White, přibližně tři roky, nahrál s tímto uskupení alba Where Have I Known you Before (1974), No Mystery (1975) a Romantic Warrior (1976), která jsou považována nejen za jedna z nejlepších v historii kapely, ale také jedny z největších jazz-rockových klenotů. Po odchodu z Return to Forever se Meola vydal na sólovou dráhu, během níž spolupracoval s několika velikány rockové i jazzové hudby. Jmenujme alespoň kytaristy Johna McLaughlina a Paco De Lucíu, baskytaristu Jaca Pastoria, klávesistu Jana Hammera nebo houslistu Jeana-Luca Pontyho.
Úterní koncert začal s pětadvacetiminutovým zpožděním. Než se ozvaly první tóny, bylo divákům oznámeno, že show bude předěleno krátkou přestávku. Poté už předstoupil Al Di Meola se svojí kapelou, a bez jakýchkoliv zbytečných slov začali hrát. Už od prvních tónů bylo jasné, že si na své přijdou především fanoušci Meolových jazz-rockových alb. Úvodní sekvence tří skladeb, během které zazněl například song Wizard z prvního Meolova sólového alba Land Of The Moonlight Sun (1976) naplno ukázala, jakým směrem se bude koncert ubírat. Výrazné kytarové riffy, často hraničící s hard rockem, byly kombinovány s jazzovými harmoniemi a pro Meolovu tvorbu velice typickými latinskoamerickými rytmy.
Ačkoliv se k sólům dostali všichni hudebníci včetně bubeníka, nikoho nepřekvapilo, že nejvíce prostoru dostal sám Meola. Jeho sóla kombinovala citlivou práci s výstavbou melodií a naprosto bravurní techniku. Kytarista ji několikrát předvedl během náročných běhů, do kterých sóla většinou vygradovala. Perfektní techniku i skvělý hudební feeling ovšem ukázali všichni muzikanti. Velkou roli v „doprovodné kapele“ hrál perkusionista Gumbi Ortiz. Ten svými rychlými vyhrávkami na různé druhy perkusí dodával skladbám rytmickou hutnost, která ovšem ani v nejmenším nevadila. Klávesista Philippe Saisse zase v podkladech pod Meolovými sóly vytvářel velmi povedenou harmonii a své hraní občas obohatil o povedené syntezátorové vstupy, které šly rytmicky proti zbytku kapely a vytvořily tak skvělý efekt. Během třetí skladby dostal prostor na sólo i bubeník Richie Morales a dokázal v něm skloubit perfektně usazený groove s technicky náročnými přechody. V závěru sóla se pak přidal i perkusionista Gumbi Ortiz.
Po necelé půlhodině se Al Di Meola chopil také slova. Divákům poděkoval za potlesk a sdělil, že v Brně hraje poprvé, což ovšem nebyla pravda, neboť v brněnském Sonu vystoupil již v roce 2017. Vzhledem k počtu koncertů, které odehrál, je ale pochopitelné, že si na tuto brněnskou zastávku prostě nevzpomněl. Divákům však připomněl, že tento rok slaví padesátileté výročí na hudební scéně a na toto turné vyjel především, aby hrál svoje sólové skladby i písně z doby působení v Return to Forever v polovině sedmdesátých let. Na závěr jeho krátkého proslovu představil kapelu a zmínil, že bubeník Richie Morales a baskytarista Dave Lowrey s nimi hrají poprvé.
Před přestávkou muzikanti zahráli ještě čtyři písně z období Meolova působení v Return to Forever, ale i ze sólové tvorby z druhé poloviny 70. let. Z toho lehce vybočovala skladba Ava’s Dance in the Moonlight, téměř celá založená na 5/4 taktu a kytarové melodii. Nejen, že je tato nahrávka z Meolovy poslední desky Twentyfour (2024), ale svým charakterem byla také výrazně jemnější. Celé první polovině šlo jen stěží co vytknout. Muzikanti byli perfektně sehraní a svoji muzikálnost předvedli během krátkých sól i v podkladech, které připravili pro sólové exhibice (v pozitivním slova smyslu) Al di Meoly.
Druhou polovinu večera zahájila série tří skladeb, ve kterých Meola improvizoval na akustickou kytaru, nejdříve sám a poté se k němu připojil cajon nebo shaker. V těchto improvizacích kytarista čerpal například z témat skladeb Astora Piazzolly a provedl také velice povedenou předělávku půvabné písně Norwegian Wood od legendárních The Beatles. Ačkoliv byla svým charakterem zvukově odlehčená, vytvořila tato část hudební vrchol celého večera.
Poté už se na pódium vrátil zbytek kapely a repertoár koncertu se vrátil zpět ke stylu první poloviny. Podobně jako v první půlce večera, byla Meolova sóla bravurní, což se dá říci také o projevu ostatních muzikantů. Během obou polovin nastalo několik momentů, kdy kytarista postupně vstoupil do sól svých kolegů a začali si vzájemně hudebně odpovídat, což ukázalo i velice dobrou hudební komunikaci. V případě sóla basového ovšem mohl dát Meola svému kolegovi o něco více prostoru na vlastní vyjádření, než mu do sóla začal vstupovat, ačkoliv to ve výsledku vyznělo hezky. V závěru koncertu se ale bohužel začalo silně projevovat, že bubeník hraje s kapelou poprvé. Tempové změny poněkud haprovaly a kytarista i perkusionista se museli na Moralese několikrát otočit a gesty nebo přímo slovy mu naznačit, jak má hrát. To se projevilo zejména během kompozice Egyptian Danza, která tempovými i celkovými změnami rytmu vyloženě bují. Bubeník také párkrát změnil groove nepochopitelně uprostřed fráze. Zde je potřeba konstatovat, že sehrání kapely by asi potřebovalo o něco lepší usazení a sehrání celého kvintetu. Nikdy to ale nedošlo do fáze, že by se celá kapela rozsypala a muzikanti dokázali, ač se zádrhely, důstojně dohrát až do konce koncertu. Po závěrečné skladbě Al Di Meola poděkoval publiku za nezapomenutelný večer.
I když už to vypadalo, že se opravdu jedná o konec, kapela se po neustupujícím potlesku na pódium ještě vrátila. Než muzikanti začali hrát, Meola se zmínil, že během loňského koncertu utrpěl infarkt přímo uprostřed písničky, ale fanoušky ujistil, že už se cítí dobře. Poté oznámil, že musí počkat, až se klávesistovi opět rozjede počítač. V mezičase divákům povyprávěl krátký příběh, jak ho do Return to Forever vzali na základě nahrávky, kterou nahrál pod vlivem LSD. Nemohl tomu prý uvěřit, protože Return to Forever byli tehdy jeho nejoblíbenější kapela. Také s úsměvem řekl, že když rodičům s nadšením oznámil, že bude hrát s Chickem Coreou, odpověděli mu: „Kdo je Chick Corea?“ Na závěr ještě s nadsázkou dodal, že jeho hudební cesta k úspěchu nebyla practice, practice, practice ale acid, acid, acid. Během přídavku baskytarista Dave Lowrey, klávesista Philippe Saisse i perkusionista Gumbi Ortiz dostali prostor na krátká, přesto velice povedená sóla. Nejvíce ovšem opět zářil Meola, ať už ve vlastních sólech nebo v „odpovídačkách“ s ostatními muzikanty. Jediný zádrhel představoval opakovaně bubeník, kterému se rytmy bohužel trochu sypaly a jeho hraní nebylo kontinuální. Přesto se určitě nejednalo o zavrženíhodný výkon, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že nemáme informace, před jakou dobou se bubeník do uskupení dostal a z jakého důvodu minulý bubeník kapelu opustil. Celkově se jednalo o hezký koncert. Meolova hra byla neskutečná, a zejména kvůli němu lidé přišli. Také je potřeba zmínit, že i přes pokročilejší věk, dokázal Meola odehrát koncert dlouhý více než dvě hodiny. Výkon byl sice rozdělen přestávkou, ale ta přišla dozajista vhod i divákům. Kvůli lehce nepovedenému závěru ovšem vrcholem zůstaly tři skladby, které Al Di Meola provedl na akustickou kytaru s doprovodem perkusí.
Al Di Meola – elektrická a akustická kytara
Dave Lowrey – basová kytara
Philippe Saisse – klávesy
Richie Morales – bicí, perkuse
Gumbi Ortiz – perkuse
úterý 17. září 2024 v 19:30, Sono Music Club
Zatím nebyl přidán žádný komentář..