Na rozdíl od smutných událostí v Království českém, zvláště mám na mysli popravu v červnu 1621 na Staroměstském náměstí, jsou osudy markrabství moravského a Karla z Lichtenštejna propletené poněkud odlišným způsobem.
Sňatkem s dcerami posledního příslušníka rodu Boskoviců se Karel i jeho bratr Maxmilián zařadili mezi nejbohatší moravské šlechtice už na přelomu 16. a 17. století. Dalším důležitým krokem v Karlově kariéře byla veřejná konverze ke katolictví. Na svátek Všech svatých roku 1599 se při veřejném obřadu v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie přihlásil k římskokatolické církvi. Slavnosti byli přítomni i olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a papežský nuncius (opět se vnucuje otázka: jaká tehdy mohla u jezuitů znít hudba?).
Toho líta oznámenýho nějaký pan Karel z Liknštejna, který Valtice držel a dceru pana Jana Šemberú za manželku měl, budouce prve i s předky svými náboženství evandělitského pro slávu světskou kotrlec převrhl a k náboženství římskému přistoupil, ženu svou i bratra k týmuž náboženství přivedl, potom tyranství nemalý o náboženství s lidmi zvláště s poddanými svými vedl, ani vlastní mateře své neušetřujíce, že jest musela táž mateř jeho nemohouce před ním o to náboženství pokoje užítí do jinej země před ním ujeti. A tak z těch příčin obdržel u jezuitů a papeže lásku, takže sou jej v službu za tejnou radi (=tajného radu) císaři Rudolfovi římskému komendovali; potomně souce v tom ouřadu zemi Moravské, jsouce rodičem jejím i obyvatelem té země, při tom císaři zle sloužil.
Vedle této jednoznačné charakteristiky brněnského soudobého pozorovatele stojí za připomenutí sbírka latinských a italských básní (písní), oslavující konverzi obou bratří, vydaná ve Veroně (!) roku 1601. Jeden exemplář se dodnes v Moravské zemské knihovně. Ačkoli okolnosti vzniku této knihy zůstávají zatím neznámé, půjde zřejmě jen o jedno z řady příkladů propojení moravského a italského prostoru na přelomu 16. a 17. století.
Konverze skutečně otevřela cestu především k vysokým úřadům na císařském dvoře v Praze. Pouhé sesbírání zajímavostí ze života Karla z Lichtenštejna by připomínalo četbu bulvárního tisku (uzavření minoritského kláštera v Brně roku 1597, milostná aféra s Marií Manrique de Lara ml. v Praze na počátku 17. století). V souvislosti s kulturními dějinami Brna však stojí za připomenutí několik jiných situací.
V roce 1600 koupilo město právě od Karla z Lichtenštejna šlechtický dům ve spodní části dnešního Zelného trhu. Dům s rozsáhlými sklepy byl následně přestavěn na městskou tavernu, přičemž pohodlné pokoje v první patře město pronajímalo. Zejména dvůr městské taverny sloužil nejpozději od druhé poloviny 17. století jako místo divadelních produkcí, na pozemku východního křídla pak v roce 1733 z rozhodnutí městské rady vyrostlo veřejně přístupné operní divadlo.
V květnu roku 1600 byl Karel z Lichtenštejna povolán jako člen císařské tajné rady a v září téhož roku následovalo prozatímní pověření úřadem nejvyššího hofmistra. Z titulu této funkce byl též představeným skupiny dvořanů zahrnující také několik hudebníků, kteří nepatřili přímo k císařské kapli (Hans Leo Hassler, Carlo Ardesi, Nicolaus Zangius). V říjnu 1602 Lichtenštejn poprvé odešel od dvora, ovšem vrátil se ještě v prosinci téhož roku. V srpnu 1603 překvapivě opět opustil pražský dvůr a vydal se na svá moravská panství. Z doby Lichtenštejnova pražského působení svědčí o jeho kontaktech s císařskými hudebníky množství indicií. Kapelník Philippe de Monte mu dedikoval svou devátou knihu šestihlasých madrigalů, vydanou v Benátkách roku 1603. V inventáři hudebních nástrojů a skladeb z roku 1608, sepsaném na prostějovského zámku, jedné z četných rezidencí Karla z Lichtenštejna, se objevuje instrument (virginal), klávesový nástroj od císařského varhaníka Charlese Luythona (tedy nejspíše nástroj Luythonem postavený), ale také tištěné a především též rukopisné skladby císařských hudebníků s Philippem de Monte a Luythonem v čele.
Ať hudba zní: snad právě kvůli nesmírně rozsáhlému madrigalovému dílu nejsou nahrávky světských skladeb Philippa de Monte ještě zcela běžné. Zde jsou alespoň ke slyšení jeho starší madrigaly v podání mužského vokálního souboru Cinquecento a známého ansámblu Concerto Italiano.
V lednu 1604 se Karel z Lichtenštejna stal moravským zemským hejtmanem. Snad se v jeho rozhodnutí založit si vlastní „muziku“ spojil pražský vliv císařské kapely a potřeba reprezentovat post nejvyššího moravského úředníka. Nejpozději od podzimu 1604 Karel z Lichtenštejna povolal do svých služeb německého skladatele Nicolause Zangia (1570–1617) jako svého kapelníka s ročním platem 200 zlatých. Zangius přitom zastával nejen úřad císařského dvořana, ale také funkci kapelníka luteránského chrámu Marienkirche v hanzovním městě Gdaňsku.
Ačkoli Zangius nepobyl v Lichtenštejnových službách zřejmě déle než pět či sedm let a s Brnem také přímo spojen není, lze i tak předpokládat, že právě jím vedený hudební ansámbl v počtu dvanácti až patnácti hudebníků představoval v moravském prostředí špičkové (dle pana Kaplana špíčkové) těleso. Tehdejší zemský hejtman se svou muzikou chlubil přinejmenším v době konání zemského sněmu v (Uherském) Hradišti v létě roku 1606 a lze předpokládat, že ansámbl reprezentoval svého pána i při sněmech v Brně. Ostatně Zangius se vcelku záhy zorientoval i v hierarchii moravské šlechty a dedikace svých tištěných sbírek směřoval do okruhu širší rodiny Karla ze Žerotína.
Vedle několika sbírek německých světských písní vydal Zangius sbírku šestihlasých latinských motet (Vídeň 1612), další jeho duchovní skladby až pro šestnáct hlasů jsou známé jen zprostředkovaně z prostějovského inventáře. Nahrávky Zangiových skladeb až na výjimky neexistují. Upozornění si zaslouží CD německého ansámblu Singer Pur, který v Brně vystoupil v roce 2013 v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby, s názvem Renaissance am Rhein. Motetten, Lieder und Chanson des 16. Jahrhunderts (2011). Zde je také nahrávka Zangiova chromatického moteta Tota pulchra es a písně Ein Einfalt zu dem Pfarrherr sprach ze Zangiovy první tiskem vydané sbírky Etliche schöne teutsche geistliche und weltliche Lieder (Kölln 1597). Moteto na text z Písně Písní Tota pulchra es nahrál také polský soubor Ars Cantus, jinak je pozoruhodná Zangiova tvorba téměř neznámá.
Mimochodem, dosud neobjasněné zůstávají i okolnosti Zangiovy smrti, přesněji skutečnost, jak se v roce 1617 Zangius jakožto výborně placený kapelník berlínského kurfiřta ocitl téměř bez prostředků v Olomouci, kde zemřel. V této souvislosti snad může opodstatněně zaznít jeho moteto s textem vstupního zpěvu první neděle adventní Ad te levavi animam meam / K tobě pozvedám svou duši.
zdroje:
Vladimír Burian: Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1618. Brno 1948.
Milena Flodrová: Historický prolog příběhu brněnské Reduty. In: Reduta. Divadlo na Horním náměstí. Brno 2005, s. 17–30.
Herbert Haupt: Fürst Karl I. von Liechtenstein, Hofstaat und Sammeltätigkeit. Obersthofmeister Kaiser Rudolfs II. und Vizekönig von Böhmen. Edition der Quellen aus dem Liechtensteinischen Hausarchiv. Wien – Graz 1983.
Margita Havlíčková: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668–1733. Brno 2009.
Vladimír Maňas: Music in Moravia circa 1600. In: Zur Geschichte und Aufführungspraxis der Musik des 16.–18. Jahrhunderts in Mittel- und Osteuropa. 2013. Bratislava 2013. s. 98–110.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..