Kulturní život se pokusil v nerovném boji s virovým přízrakem a vládními nařízeními přesunout do sterilního a „životu bezpečného“ prostředí sociálních sítí. Hudební instituce se v nejtemnějších měsících předháněly v uvádění záznamů památných koncertů a významné operní domy vysílaly do světa divácky nejúspěšnější představení.
Hudba však není jen provozované interpretační umění – pořádají se také různé workshopy, semináře, soustředění, letní školy či konference. I zde se našli odvážlivci, kteří se rozhodli přesunout program do virtuálního prostředí. Jednou z těchto událostí byl v pořadí již třetí ročník Conference on Music Communication and Performance pořádané za normální situace v italském městě Montecassiano pod hlavičkou Associazione Europea di Musica e Comunicazione (dále AEMC) jejímž prezidentem je současně organizátor konference Alberto Nones. Hlavním tématem programu, který se uskutečnil o víkendu 27.–28. června se stala trochu omšelá publicistická otázka: Je klasická hudba mrtvá? Vyprovokovala ji e-kniha Challenging Performance muzikologa Daniela Leech-Wilkinsona, který se nejednou kriticky vyjádřil k současnému stavu interpretačního umění.
Jako první se ke kritice Daniela Leech-Wilkinsona postavila klavíristka, pedagožka a členka Ivory Duo Piano Ensemble Natalie Tsaldarakis ve svém příspěvku The Work, the Mirror, Relevance and Meaning: Is Classical Music Dead? A Critical Response in Beethoven's 250th Anniversary. Tsaldarakis vnímá Leech-Wilkinsonův názor jako pokračování jeho kritiky tzv. historicky poučené interpretace, ona sama se však na problém snažila pohlížet smířlivě, a navíc z pohledu struktury, autonomie, síly emocí, konformity či obecných a osobních významů a výkladů hudebního díla. Ve svém příspěvku se opírala také o teoretické práce skladatele a muzikologa Lawrence Kramera, jehož přednáška k tématu tvořila středobod programu druhého dne a která si, na rozdíl od ostatních patnácti minutových příspěvků, vyhradila hodinu čistého času. Většina přednášejících se však stěžejního tématu držela pouze symbolicky a v některých případech v podstatě vůbec. Tato tematická nevyhraněnost však ničemu příliš nevadila.
Ostatně hned druhou přednáškou v pořadí se stalo téma Waxing and Waning: Musical Depictions of Cyclicity and Fluidity in Moonlight od muzikologa Hamishe Robba. Předmětem jeho analýzy byla motivická práce ve filmu Barryho Jenkinse Moonlight (2016). O tematické pestrosti svědčil také příspěvek skladatele a hobojisty Francisca Castillo s názvem Our Local Music and the Classical Music of the Others: Misconceptions and Possibilities in Colombian Music Education pojednávající o polemice evropské artificiální hudby a kolumbijské lidové kultury. Mezi nejpozoruhodnější prezentovaný výzkum patřila dle mého práce muzikoložky Cecilie Taher Performances Expression and Empathy in Children zkoumající míru empatie a ztotožnění se s uměleckým zážitkem u dětí od osmi do devíti a od desíti do dvanácti let. Těmto dvěma skupinám byla pouštěna nejen samotná hudba, ale také hudba s videem interpreta, přičemž reakce obou věkových skupin na tyto podněty byly do značné míry rozdílné. Zatímco osmi až devíti letým dětem příliš nezáleželo na tom, zda hudbu pouze poslouchají, nebo mohou interpreta při výkonu i sledovat, ti starší preferovali výrazně verzi s videem. Neméně zajímavý byl také příspěvek skladatele, právníka a pedagoga Jeffreyho Izza, ten v prezentaci titulované Space, Time and Memory: Examining the Disconnect Between Looking at Contemporary Art and Listening to Contemporary Music pátral po shodných a rozdílných prvcích ve výtvarném a hudebním uměním. Kladl si otázku, proč lidé mnohem snadněji přijímají moderní výtvarné umění než soudobou hudební tvorbu, ke které si často marně hledají cestu.
Výraznou část konference tvořily také streamované koncerty, na kterých vystoupili Animo Duo, Ivory Duo Piano Ensemble, Duo Francés-Bernal, Eurasia String Quartet, české Trio Aperto (jejich zásluhou jsem se o konferenci dozvěděl) a Deborah Stokol. Například Animo Duo vystoupilo s programem Animo Declassified sestávajícího z děl Daniela Dorffa, Maurice Ravela, Adama Cairda, Anny Boyd a s premiérou skladby na objednávku The Journey of Alan Kurdi Lukase Piela. Také Eurasia String Quartet se pochlubili premiérou. V jejich nastudování zazněl Smyčcový kvartet č. 8 „Reflections and Memories“ Lawrence Kramera. Trio Aperto představilo čtveřici skladeb pro dechové trio a elektroakustickou složku – Wooden music Emila Viklického, Ritorni Pavla Kopeckého, skladbu Krapp trio Vojtěcha Dlaska a Unknown terrains Lucie Vítkové a v rámci prezentace seznámilo posluchače na těchto příkladech se specifiky provozu hudby s elektroakustickou složkou. Trio Aperto se minulý rok účastnilo soutěže komorní hry AEMC Montecassiano, kde získalo 3. místo a letos v únoru vystoupilo na pozvání Alberta Nonese také v italském Porto Recanati. K samotnému výběru skladeb se vyjádřila hobojistka tria Barbora Šteflová: „Volba prezentace elektroakustických skladeb pro dechové trio byla pro nás jasná. Považujeme skladby s EA složkou za velmi zajímavý fenomén, který umožňuje rozšířit témbrové možnosti nástrojů a zvukové možnosti komorního souboru.“ Publikace s jednotlivými konferenčními příspěvky by měla vyjít ještě v rámci letošního roku. Konferenci uzavřela učitelka anglického jazyka a bardka svými písněmi na texty Homérovy Odyssei.
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že podobné akce jsou v online prostředí jako doma, snaha co nejvěrněji zachovat klasický konferenční formát sebou nese řadu úskalí. Nejprve je třeba vybrat si vhodnou platformu – AEMC zvolilo službu Microsoft Teams, která nabízí nejen samotné konferenční hovory, ale také práci se soubory, či třeba sdílení plochy. (Jinou možností by byla třeba služba Zoom, se kterou jsem měl shodou okolností možnost seznámit se na jiné, ve stejnou dobu probíhající konferenci.)
Poměrně sympaticky jsou v Microsoft Teams řešeny prezentace, které umožňují zúčastněným posluchačům procházet jednotlivé snímky vlastním tempem, a tak se v případě potřeby lze vrátit k již zmíněným informacím. Je však třeba si uvědomit, že ne všichni dovedou s podobným softwarem nakládat stejně efektivně a těžko lze od lidí, kteří zasvětili svůj život historickému bádání, interpretačnímu umění, či analýzám hudebních děl očekávat, že budou za krátkou dobu v poměrně komplexní aplikaci stejně obratní a mrštní, jako ti, kteří se v tomto prostředí pohybují denně. Jakožto pouhý pozorovatel jsem si mohl oddychnout, že nemusím řešit sdílení ovládání prezentací, či sdílení audio stop v přehrávaných souborech. Nezřídka se totiž stávalo, že zvuk, který měl býti sdílenou stopou, jsme slyšeli zprostředkovaně přes mnohdy nekvalitní mikrofony notebooků. A taková hudba – byť by byla sebekrásnější – sobě ani interpretům zadostiučinění bohužel neudělá. Naštěstí byla hudební vystoupení řešena především odkazem na YouTube video a každý si tak mohl nahrávky poslechnout bez výše zmíněných problémů, které se vyskytovaly především při ukázkách během samotných přednášek. Ti, kteří si chtěli užít zvukový záznam v nejvyšší možné kvalitě, tak nemuseli být zklamáni.
Největším (a pravděpodobně také nejnešťastnějším) ústupkem, který si online forma konference vyžádala, byla diskuze. V prostředí přednáškových sálů se zkrátka reaguje mnohem pružněji a přirozeněji a nezřídka se stává, že se do rozhovoru zapojí několik různých stran. Zde by taková situace vyústila v nesrozumitelné přerývání hlasů a „vazbení“ mikrofonů.
I přes některé tyto nedostatky lze konferenci označit za více než povedenou, a to především velkou zásluhou pořadatele Alberta Nonese, který se staral nejen o řízení konference jako takové, ale nezřídka se věnoval i technické stránce. Výsledkem byla tematicky pestrá a hudebně bohatá událost, jejíž třetí ročník i v tomto nezvyklém a na poslední chvíli zvoleném online prostředí dokázal zejména jediné. Přiloží-li ruku k dílu interpreti i muzikologové, výsledky mohou být skutečně pozoruhodné!
Zatím nebyl přidán žádný komentář..