Venkovní scéna Národního divadla hostila v úterý slovenský umělecký soubor Lúčnica. Pro milovníky folkloru to bylo už ve druhém pandemickém létě bezmála zjevení. Bylo odzbrojující po dvou letech bez festivalu ve Strážnici a bez většiny dalších pravidelných folklorních akcí, sedět s dalšími asi sedmi sty diváky v hledišti a pozorovat více než dvacet tanečníků a muzikantů v plné kráse. Navíc v opravdu reprezentativních a příjemných kulisách Biskupského dvora.
Lúčnica je pojem, který rozhodně netřeba představovat nejen na Slovensku; je ve všeobecném povědomí stále také v tuzemsku. A podle návštěvníků v hledišti tomu tak je nejen u starší, ale také u střední a mladé generace. Navíc se v Brně zavedený soubor předvedl s programem nazvaným “Z tvorby prof. Štefana Nosáľa”, který prezentuje průřez tvorbou tohoto dnes již zesnulého legendárního choreografa, tanečníka a dlouholetého uměleckého vedoucího Lúčnice. Jeho tance jsou pro mě esencí Lúčnice. Osobitý styl, který na vysoké interpretační a umělecké úrovni reprezentuje nehmotnou lidovou kulturu Slovenska, se stal legendou.
Zhlédnout jsme mohli například Zbojnický tanec. Jedná se o vůbec první choreografii Štefana Nosáľa pro Lúčnicu, která vznikla v roce 1950, tedy vzápětí po jeho vstupu do souboru. Rok nato již převzal post uměleckého vedoucího a určil směřování i styl souboru platné v podstatě až dodnes.
Pro porovnání byly v programu hned po Zbojnickém tanci zařazeny Práčky z Parchovian. Tento tanec byl oproti zmíněnému číslu tím zase zcela posledním, který Štefan Nosáľ ve svém profesním životě pro Lúčnicu vytvořil. Bylo mu tehdy neskutečných 76 let. Svůj styl však neztratil a byl i v této kompozici čitelný.
Druhou osobností, která i čtvrt století po své smrti stále citelně ovlivňuje umělecké směřování souboru je Svetozár Stračina. Autor velké části hudebních úprav, které jsme měli možnost během večera slyšet, a to v profesionální interpretaci všem zúčastněných muzikantů pod pomyslnou primášskou taktovkou Martina Sleziaka.
Hudební i taneční interpretační úroveň Lúčnice je konstantně na tak dobré úrovni, že není možné na ni hledat nedostatky. Připadám si v tomto případě, jako bych psala recenzi koncertu Karla Gotta. Jeho styl se nemusí všem líbit, ale nikdo nerozporuje, že to byla legenda, která dokázala vyprodat sály, přilepit divákům úsměv a píseň na rty, rozhoupat jim nohy v rytmu a nechat je vískat a dojaté tleskat ve stoje. Ano, to všechno bylo možné na úterním vystoupení uměleckého souboru Lúčnica vidět a zažít. Lúčnica se s tímto darem narodila, proto doufám, že si ho zachová i nadále. Bude totiž třeba v každé době, zejména pokud je svízelná jako ta dnešní.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..